Nešťastná duše

Přítel Kat (Nešťastná duše)

Ač plakala bys, slz se nedostává,

ač bila by ses, vůle upadává.

Slzy v prachu zanechalas,

sílu jiným darovalas,

čekala jsi snad vděk?

Nikdo slyšet nechce Tvůj křik

a v hrdle již jen tichý vzlyk,

teď tady, v kobce temné, tiše dlíš,

dřív přátelé, teď zahodili od ní klíč

a na zádech jejich jen skvrny krvavé.

Toť předzvěst věcí jež stanou se…

ale Ty už víš…

šeptáš smrti – nebojím se, jen přijď blíž…

Oknem železným naposledy pohleď – kotouč stříbrný,

putuje nebesy, tmu rozhání, tichý, tajemný.

Ač všem než sobě pomohlas,

černý plamen v srdci jim nepohas,

když dav palce k zemi obracel.

Obrazy tváří pokroucených pak

do mysli čas Ti pomalu navracel.

A nyní?

Rudá káp halí milosrdného, jež ukončí trápení.

Pak svěcená voda…k čemu její skrápění?

Slyšíš? Vítr náhle ztich.

Cítíš v sobě ostrý pohled každého z nich.

Ten dav…tváře zlobou zkřivené, jak by pásky přes oči měli,

jen pokročit a do tváře plivnout by Ti chtěli.

Však krok a z úst Tvých vychází jen…tiché…

děkuji…že mohla jsem s Vámi chvíli žít,

smutně hlavou kroutíš…ne, nebudu Vás klít.

Jediný přítel Ti zbyl,

ten však musí vykonat svůj smutný díl…

Řvoucí ticho…ke špalku kráčíš,

v pohledech ostrých nejistota dřímá,

však kat, ač nejistě, pevně svou sekeru třímá.

Dřevo jako sténalo by, když poklekáš naň,

jak by plakalo, když přijímá Tvou studenou dlaň.

Vše kol do černě smutku se halí,

jen dav dál nenávistně hledí

a ke špalku hlava pomalu se kloní.

Kat něžně ze šíje vlasy odhrnuje dlaní,

toť světa poslední pohlazení.

Smutná slza z kápě padá, když ruce smrti zvedá

a ty víš… nádech poslední – ta chvíle nekonečná…

poslední pohled do tváří stažených…poslední myšlenka…klid.

Jediná kapka krve ze sekery spadla,

rudá růže bez nadějí zvadla,

pak sad zalit smutkem naříkal

a dav? Ticho. Stále nehybná masa nenávisti.

Vítr prach do tváří jim vmetl…a něco změnilo se.

Pohledy jihnou, dítě pláče, pozdě prohlédli.

Nyní torzo zkrvavené…a hlavu pozvedli.

Pozdě naříkat, však stenot nese se ulicí.

Průvod…první kněz jde se svící.

Pozdě…pozdě…

Pozdě… Jistě, sami sobě odpustit si můžete - pro dobrý pocit,

Můžete jakoby zapomenout, sami sobě lhát, že jste byli proti,

však své činy nesmažete… už nikdy nebudete stejní…