Ornamenty bílých motýlků

Z listu sklouzla poslední kapka a rozpleskla se o kamínek na cestě. Vzduch ještě voněl deštěm a slunce začalo znovu rozdávat teplá pohlazení všude, kam dosáhlo svými paprsky.
"Maminko, můžu už zase letět za kamarády?" Zaprosil nedočkavě motýlek Bastien s nosíkem přilepeným k oknu.
"Ale tak si leť, stejně bys nedal pokoj. Vždyť vidím, jak s tebou zase šijou všichni čerti", zasmála se maminka.
"A dávej pozor, maličký, kdyby nějaký mrak přinesl znovu déšť. Musíš se někam schovat, aby ti nezmokla křidélka", dodala starostlivě.
"Ano maminko, dám pozor", povyskočil Bastien a zamával radostně křidélky. A jak to dořekl, už vybíhal ze dveří.
"A před setměním ať jsi doma!" Stačila za Bastienem tak tak zvolat maminka. Ale kde tomu už byl konec.

Jenže Bastien se tentokrát nerozlétl za svými kamarády z louky pod lesem. Měl namířeno úplně jinam. Prolétl kolem stromu, kde bydlel pan datel, co se nedávno přistěhoval, a usedl na modrý květ bodláku, aby si odpočinul. Bodlák se s ním malinko pohupoval ve vetru ze strany na stranu a Bastien se rozhlížel, kudy má letět dál.
"Jak to říkala ta luční kobylka?" Přemýšlel si.
Za stromem, kde bydlí pan datel, ten, jak se nedávno přistěhoval a každou chvíli klepe zobákem do stromů, se má zatočit a letět vzhůru do kopce. Do borového lesa, až k jedné velké borovici, co má pod sebou na zemi hromadu šišek. Právě tam na té borovici ve větvích bydlí moudrá sova Alžběta. Kamarádi na louce povídali, že sovy jsou prý moudré a ví úplně všechno. A tak chtěl dnes motýlek Bastien sovu Alžbětu najít, aby se jí zeptal na něco, co mu už několik dnů vrtalo jeho malinkatou hlavičkou.
Vzlétl z bodláku a zamířil vzhůru k borovému lesu hledat vysokou borovici s hromadou šišek pod sebou. Letěl a letěl, mával křidélky jako o závod a poletoval od borovice k borovici. Ale ať se rozhlížel sebelíp, všechny stromy se mu zdály být stejné, podivně pokroucené a pod každým se na zemi povalovala hromada spadlých šišek.
"Ach jo, asi paní sovu nenajdu", zanaříkal a usedl na větev nejbližší borovice, opřel se o dlouhatánské jehličí a bylo mu do breku.

"Co dělá malý motýlek v lese na borovici?" Ozvalo se znenadání za ním. Bastien s sebou trhl a s údivem se otočil. Spatřil sovu, jak na něj mžourá svýma dobráckýma očima.
"Neměl bys spíš bezstarostně poletovat na louce pod lesem z květu na květ a skotačit s ostatními motýlky?" Dodala sova.
"Dobrý den, paní sovo", vydechl šťastně Bastien.
A hned o překot pokračoval: "Když já vás hledám. Mám takové trápení a musím na něj pořád myslet. A vy prý víte všechno. Tak vás hledám, jestli byste mi s ním mohla poradit, paní sovo."
"Dobře, dobře, všechno po pořádku", usmála se sova Alžběta. "Pověz, co tě trápí, třeba ti budu umět poradit".
"Přemýšlel jsem, proč já, maminka i tatínek máme křidélka jen taková obyčejná, bílá. A přitom někteří kamarádi motýlci z louky je mají tak krásně barevná. Oranžová s černými pruhy, modrými kolečky nebo jinými nádhernými barvami a vzory", vzdychl Bastien, pohodil smutně hlavou dozadu a rozevřel svá sněhově bílá křidélka.
Pak sklopil oči a křidélka zase sevřel k sobě, jakoby se za ně styděl, že jsou tak obyčejná.

"Ale no tak, Bastiene, nebuď smutný pro pár barevných proužků nebo koleček", chlácholila motýlka sova Alžběta.
"Něco ti povím, ano? Poslouchej pozorně", dodala sova se zdviženým křídlem.
"Tak, jako na lidech, kteří někdy projdou loukou, vidíš oblečky pestrobarevné i obyčejné, honosné i prosté, tak i mezi vámi motýlky jsou navenek takovéhle rozdíly. To podle toho, jak se kdo narodil. Ale co na tom záleží, to jsou jen naše šaty. Víš, maličký?" Začala vážným hlasem sova.
"Krom šatů máme na sobě každý ještě něco jiného, co není vidět pouhým okem, ale vždycky se to na každém pozná. Jsou to takové otisky, stopy nebo razítka, která se na nás otiskují vždy, když se setkáme s někým nebo něčím dobrým. A čím více máš na sobě těchto otisků, tím lépe. Protože pak i ty budeš moci zanechávat tyhle otisky dobra na druhých", děla moudrá sova Alžběta.

"Někdo mává pestrobarevnými křidélky, ale přitom na sobě nemá otisky starostlivé maminky, nemá na sobě neviditelnou stopu po laskavém sluníčku, a nemá na sobě ani jiná razítka, která na sobě můžeš mít ty, když si toho dobra kolem sebe budeš všímat", pokračovala Alžběta. A motýlek udiveně poslouchal a vůbec už mu nebylo do breku.
"Přemýšlej, Bastiene, o tom, jak vyzdobená mohou být tvoje křidélka a jak krásná se ti mohou zdát, i když zůstanou navždy tak sněhově bílá, jako jsou nyní", dokončila svou radu moudrá Alžběta.

Motýlek Bastien tomu všemu ještě úplně nerozuměl. Ale věděl, že až přiletí domů, všechno to povypráví své hodné mamince a ta mu to jistě trpělivě vysvětlí.

Tak, jak to maminky od nepaměti dělávají.