Ulice

Je to skutečný a vlastní zážitek byl natolik silný, že se to nedá slovy popsat… Té osůbce bych chtěla moc poděkovat! Je děsně odvážná a má můj nezměrný obdiv! Jsem vděčná za to, že jsem u toho směla být!

Našla jsem ji na schodech, seděla přesně tam, kde řekla... Nevypadalo to tak děsivě. "Dneska je klid." Pár frází na úvod. ... Pak odběhla ... podívat se, zda její "zákazníci" nečekají nahoře. Strach, obrovská nejistota a pochyby... "Máš očkování proti žloutence? Ne? Tak na nic nesahej, nějak je zabav, jsem zpátky během půl minuty." ... Skutečně se vrátila. ...nepopsatelná úleva, svíravý pocit v žaludku zmizel ... připadala jsem si až směšně. Po několika minutách přišla první ... dostala všechno, co potřebovala...i mastičku na "blbý vpichy". Po ní se objevili další a další, dokonce i početnější skupinky. Se zájmem jsem sledovala všechny detaily a snažila se pochytit nové slangové výrazy, které jsem ještě neznala. Mluvila s nimi naprosto uvolněně a oni jí důvěřovali... Najednou přiběhl on... "Leží tam, nemluví, nehýbe se, je děsně bílej!" Vystřelila jako raketa. Přes rameno na mě ještě stačila houknout: "Počkej tu u věcí. Vem to na chvilku za mě, už jsi viděla, jak to probíhá a co všechno jim máš dát!" Další nával strachu? K mému vlastnímu překvapení se nedostavil, naopak ... pocit, že teď musím pomoct lidem ... že, ač postavena před hotovou věc, to prostě zvládnu ... že to je další zkušenost, dostala jsem od života šanci se něco nového naučit ... jiná možnost není, v téhle situaci tě tu potřebujou ... sakra, nezvorej to! Zvědavé obličeje kolemjdoucích měnící se v pohrdlivé úšklebky plné odporu, útržky vět jako "Ta má teda ale nádobíčko!" a zděšené oblouky vyhýbající se mi na několik metrů... jako bych na čele měla vypáleno znamení. Kupodivu žádní policisti vyžadující osobní doklad, před kterými mě na začátku tolik varovala. Přišli tři... sedm čistých stříkaček, konzolínky... náplast ani mastičku nepotřebovali... "Nemáš vodu?" "Bohužel ne, tu mají „Káčkaři“," zněla má pohotová odpověď, kterou jsem jen pár minut před tím slyšela od ní... "Odkud jsi?, Jak dlouho to děláš?, Tak čauky"... vcelku přátelský rozhovor... a pak šli zase spokojeně dál. Za chvilku už jsem ji viděla běžet zpět podchodem. Výraz její tváře říkal vše... a tak mě ani nepřekvapilo, že místo ke mně zamířila okamžitě k telefonu. 155... krátký rozhovor, nahlášení adresy... vrátila se zase ven do parku. Za chvilku se objevil další: "Jdu jí pro věci, mám jí je přinýst." "Jasně, nepobereš to, jdu s Tebou a pomůžu Ti." Šli jsme... Jen pár schodů... a tam ležel. Bezvládné bílé tělo ostře kontrastovalo se zelenou trávou. Takhle vystrašenou jsem ji ještě nikdy neviděla... Stále sílící zvuk sirény a přibližující se zvuk sanitky... nápis "Záchranná služba hl. m. Prahy" spolu s červeným křížem na dveřích mi dodávaly pocit větší jistoty a klidu. Ti se o něj určitě postarají. ... "Sakra, to je jasnej herák! To přeci není žádná nevolnost!" A série výtek a obvinění typu " To Vy jste to hlásila? Odkud jste? Jak dlouho tam pracujete? Co máte za zdravotnický kurs? Jste sestra? Měla jste ho položit jinak! Takhle neměl vzduch a už se mohl poškodit mozek!" dopadala na její už takhle dost znejistělou a ustaranou tvář... "Já jsem hlásila, že sebou někdo šlehnul na zem", snažila se zůstat stále tak přátelská, jak to umí jen ona. A ke mně se natočila a zašeptala: "Kdybych nahlásila, že se někdo předávkoval, nepřijeli by vůbec." S hrůzou jsem si uvědomila, že má pravdu!! "Ten už je normálně regulérně mrtvej!" ... ne, sakra, dělejte něco, takhle to přeci nesmí skončit! ...Vzpomněla jsem si bezděky na sebe, na své bouřlivé období, jak málo stačilo... je to pak už jen malý krůček... Začali s ním dýchat, snažili se zavést infuzi, ale měli problémy najít žílu... "Musíme zavolat doktora!" A co jste Vy? , rozblikal se mi v hlavě varovný otazník. Obrátili se znovu na ní. "Proč to vlastně děláte, vždyť to jsou stejně ztracený případy!" "Ale dá se jim pomoct!", prolétla její tichá odpověď. "Jo, jedině tak, že jim dáváte čistý stříkačky a nenakazí se tak mezi sebou žloutenkou nebo jinýma sajrajtama." "Ale některý přestanou!" stále to nevzdávala. "No ale kolik z nich?!?" "Ale i to málo je úspěch! I kdyby to byl jen jeden jediný, tak to má význam a není to zbytečný!", přispěchala jsem jí chabě na pomoc s nějakými argumenty. ... Mávli nad námi rukou, jako bychom patřili také ke ztraceným případům. ... Konečně se probíral, začal sám dýchat. "Haló, mladej, slyšíš mě? Vítám Tě mezi živými!" Odpovědí byl onomu záchranáři jakýsi nereprodukovatelný chroptivý zvuk, který ale mým uším zněl jako andělská píseň. ... Vhodná žíla zůstávala stále nenalezena, ale to už přijíždělo další zdravotnické auto. Doktor přišel "v klídku", žádný spěch, věděl už, o jaký případ se jedná ... jediný pohled... "Už se hýbe? Tak už ho nechte, nebudem přeci do něj dál investovat! Vždyť je to jen feťák!"... Dovětek „A ne ČLOVĚK!“ zůstal viset ve vzduchu...

---