Naučná báseň o tom, jak se chovat ke strážcům veřejného pořádku

Když jsme jednou uháněli po brněnské dálnici, zatkli nás tam čtyři smělí zakuklení strážníci. Provedli nám zkoušku dechu prověření dokladů proklepání auta plechů. Měli špatnou náladu. Že jsem se jim poškleboval vysmíval se vesele, strážník si své číslo schoval a já skončil na cele. S džbánem vody, kusem chleba, zdrojem světla byl svit svic. Přemýšlel jsem: k čemu třeba je venku pár šibenic? Za ranního kuropění vyvedli mě do dvora. Vytrhli mne z mého snění. Pak přivedli doktora. Ukázali šibenice. Prý: „Líbí se některá?“ Neposmíval jsem se více. Pak přivedli pátera. „Vím, že chybil jsem a hřešil, vina má je veliká. Tak odvaž mě a už nešil.“ vyzýval jsem strážníka. Vyznal jsem se ze všech činů které mne kdy tížily. Přiznal jsem veškerou vinu, snažil se být rozmilý. Když mi kolem krku vázal pevnou smyčku smutný kat, udiveně se otázal co mu to chci vykládat. „Jen se bojím, abych kvůli tomu třeba nevisel.“ „Neboj se.“ a napjal šňůry. „S tím to nemá souvisel.“

---