Boží vůle

Je mi jedno, jak se Vám to bude líbit. Důležité je, že se Vám to BUDE líbit!

BOŽÍ VŮLE Nešlo to jinak. Nemohl si pomoct. Žádné jiné východisko neexistovalo (jiné ho napadne až později, ale o tom ještě nevěděl). Musí však počkat, než dojde do svého krásného domu. Šel po ulici hned vedle centra města. Nikoho nepotkal, zdálo se, že tu nikdo nebydlí. Byl pouze rád. Joe rozhodně na nikoho neměl náladu Ani sám na sebe. Nikdo pro něj neexistoval, pouze jeho nekonečné myšlenky, které, jak se zdálo, zřejmě nikdy neskončí... (JAK MOHL?) Co mu vlastně udělal? Podle Joea vůbec nic. Měl vše úžasně propracované, naplánované a dokonce teď, po čtyřech letech neustálého přemýšlení, psaní a škrtání, krásně dokončené. Celých 1256 stran. Nádherný příběh, jenž se měl stát bestsellerem. Nejprodávanější a nejčtenější kniha vůbec. Byl o tom přesvědčen tak, jako že Detroit Red Wings vyhraje nad nováčkem Atlantou Trashers alespoň 5:0. Díra po kulce v rameni stále nepříjemně krvácela. Jeho nejlepší kamarád od dětství. Třiadvacet let se znali. Také zkoušel psát, ale moc mu to nešlo. Proč se vůbec o té knize zmiňoval? A to nejhorší: proč se mu s ní přišel pochlubit? Závist opět zvítězila. Mám všechno, pomyslel si Joe. Manželku, malé, rozkošné děti, dům, peníze. A on? Narozdíl ode mne nemá nic. (JAK MOHL?) Uchvácen tím, že se jeho jediný a nejlepší kamarád pokusil zabít kvůli rozsáhlému románu, který se měl dostat do všech knihkupectví světa, pokračoval dál v cestě. Už ale ne ke svému domu, manželce a dětem. Srdce zvítězilo nad rozumem. Rána stále více pálila a stále krvácela. Nicméně Joe pořád zrychloval tempo. Odbočil z hlavní třídy a pokračoval dále nekonečně temnými uličkami a ulicemi mezi domy. Slábl, klopýtal, padal, zvedal se. Na nic však nedbal. Oheň. Ach ten zatracený oheň, zdroj tepla a světla lidí od nepaměti. Má dvě vlastnosti, blýsklo hlavou Joeovi. Jedna z nich je dobrá. Bez ní by lidé neměli to, co dnes. Hřejivost. Druhá vlastnost je zlá. Velmi zlá. Zničila mi román prostřednictvím kamarádových rukou. Ničivost. Nenávidím oheň ani lidi. Nenávidím svět za to, co s ním lidé udělali. Temné uličky pominuly a Joe se se svými myšlenkami dostal za město. Již necítil celou svou pravou ruku od zápěstí, až po rameno. Prsty zatím mohl hýbat. "To je dobře, ještě je budu potřebovat", zašeptal Joe. Nikdy si nedělal kopie. Zdálo se mu to zbytečné. Originál, co psal, měl zamčený v sejfu. Nemělo smysl dávat originál i s kopií do sejfu. Jak se ale ukázalo, zbytečné by nebylo vůbec nic. Bohužel už je pozdě se s tím zabývat. Stalo se. Jeho největší chyba v životě byla, že se s knihou někomu svěřoval. I když to BYL jeho nejlepší kamarád. Vždyť o knize nevěděla ani jeho žena! Stavby řídly a zeleně přibývalo. Obrovský most, který se tyčil nad řekou Svatého Vavřince, byl na dohled. Proudy valící se vody vydávaly zvuk šumivého moře. Teď by už nikdo nedokázal změnit Joeovu hrůzostrašnou myšlenku. Možná 500 metrů zbývalo ujít na začátek obrovské konstrukce, která měla nosnost přes 900 tun. Pro Joea to bylo až skoro nepředstavitelné. Slunce začalo schovávat své dotěrné paprsky za hory v dáli. Foukal příjemný západní vítr. Vše se dařilo podle plánu. Zatím. No, skoro všechno. Až na tu ruku. Zatracenou, postřelenou ruku. Bohužel, Joe už nemohl hýbat ani prsty. Pravá ruka byla zkrátka k ničemu. Visela podél těla jako houpající se oběšenec. 400 metrů Nějaké auto projelo kolem. Jelo ovšem příliš rychle, než aby lidé uvnitř viděli zakrvácenou, nehybnou ruku. První existující život, jaký Joe za své téměř tříhodinové putování spatřil. Ale ovšem, už mu to je jasné. Je neděle večer. Každý sedí doma a dívá se na televizi. 300 metrů Začalo se šeřit. Slunce už z poloviny bylo schované. I vítr trošku přitvrdil. Joe byl oblečený pouze do košile, ale nedbal na to. Měl teď jiné starosti. Bál se, aby nadobro neztratil paměť. Chvílemi viděl pouze černotu a mysl se mu úplně zahalila do mlhy. Naštěstí jen na pár vteřin. Na pár vteřin? Určitě? Snad, ale nebyl si stoprocentně jist. 200 metrů Nohy začínaly pořádně bolet. Tři hodiny chůze jsou tři hodiny chůze. Lýtka měl napnutá k prasknutí, chodidla téměř necítil. Šum řeky velmi zesílil. Již v této vzdálenosti nebylo slyšet vlastního slova. Joe naslouchal té nádheře. Už jako malý kluk zbožňoval řeky, zvlášť poté, co s otcem chodíval rybařit. To bylo dávno (nějakých 20 let, ale Joeovi se zdálo, že od té chvíle uplynula celá staletí). Jak rád držel prut v ruce. Seděl na stoličce hned vedle otce. Náhle ucítil škubnutí, jak konečně zabrala ryba. Joe s otcem rychle vyskočili ze židle. "Drž! Drž pevně!", křičel tehdy otec. Bude to něco velikého!" Prut se ohýbal, až se zdálo, že nápor nevydrží a praskne. Tak se ale nestalo. místo toho se po dlouhém zápolení podařilo prut vytáhnout a hle, jaké bylo překvapení, když se na háček místo ryby, která by byla zajisté obrovská, chytla shnilá větev. To se pak s tátou nasmáli. Joe se přistihl, jak brečí. Teplé slzy mu stékaly jedna za druhou po větrem ošlehané tváři. Nechal je volně téct. Neutíral je. Neměl proč. 100 metrů Jen ztěží zvedal těžkopádné nohy. Šlo se mu velmi těžce. Věděl, že jakmile by si dal sebemenší odpočinek, již by nevstal. Okamžitě by usnul. Vždyť spal už skoro teď, za chůze. Černé mezery v mysli byly stále větší a větší. Bolest z ramena už vystřelovala přes prsa k bokům. Kdyby Joea někdo spatřil z větší dálky, pomyslel by si, že to není člověk. Ne. Ne. Člověk ne. Robot. Robot z nově vybudované továrny někdy z daleké budoucnosti. Houpající chůze, jedna ruka nehybně visí u těla, celá krvácí, druhá se jakžtakž hýbe, bílý, beztvarý obličej bez jakéhokoliv náznaku života, rozcuchané, potem slepené vlasy spadající až do očí, které jsou kalné a pomalu se pohybující. To byl v této chvíli Joe. Upřímný úsměv, modré oči a pohledný culík - to vše bylo nenávratně ztraceno. Robot nahradil člověka. "Tak a jsem tady", potichu zašeptal přeskakujícím a krákoravým hlasem Joe. Stál na mostě, z něhož byl nádherný výhled do dalekého okolí. Překrásné stromy se klátily, kam jen Joe dohlédl. Největší pozornost věnoval nikoliv stromům, ale řece Svatého Vavřince. "Jak je nespoutaná...", pomyslel si. Srdce mu tlouklo stále rychleji a rychleji. Popošel si až doprostřed neskutečně velikého mostu z železobetonu a zastavil se. Zdravým, levým loktem se opřel o zábradlí a dlouze vzdychl. Nějakých padesát nebo šedesát metrů. Co na tom záleželo? Pravá noha se začala pomalu šinout po ochranném zábradlí. Srdce dostalo rozkaz tlouci rychleji než dosud. Krvácející ruka se opět ozvala za pomocí nervů, které byly jistě ošklivě přetrhané. I přesto se snažila pomáhat levé ruce, aby v případě, kdyby to levá nezvládla, se nemusel sbírat ze země. Bude mít co dělat, aby to zvládl. pravá noha se konečně dostala na vytoužený horní okraj zábradlí a Joeovo tělo se trochu zhouplo. Teď seděl jako na koni. Železném a dlouhém koni. A mrtvém. Ještě levá a je to doma, pomyslel si Joe. Pot ho začal štípat v očích. Košile byla snad přilepená k zádům. "Jen ať se teď neobjeví ta zatracená temnota", přál si Joe. Bůh ho asi vyslyšel, chvilkové bezvědomí si zřejmě své chvíle vybralo už v minulosti. Poslední krok: Levá noha se také snažila dostat přes okraj zábradlí, ale scházelo nějakých dvacet centimetrů. Z Joea se pot jen lil. Napjal všechny své téměř poslední síly a vyšvihl levačku do vzduchu. V té rychlosti ji skoro zapomněl posunout přes zábradlí, ale v poslední chvíli se mu to podařilo a náhle stál na kousíčku betonovém pruhu za zábradlím. (JAK MOHL?) Již ho od propasti nedělilo vůbec nic. Ale tohle celou dobu chtěl nebo ne? "Samozřejmě, že chtěl", zašeptal ANDĚL. "Samozřejmě, že nechtěl", zašeptal ĎÁBEL. "Nemám rád ďábla a zbožňuji anděla", řekl Joe. Srdce mu bušilo jako o závod, adrenalin stoupal, ale i přesto zůstával Joe podivuhodně klidný. Už ho čekal pouze poslední krok v životě, tak proč kvůli tomu panikařit? V žádném případě. To by nemělo žádný smysl. A ještě tě k tomu... Joeova mysl opět vypověděla poslušnost. Zaplnila ji černota. Prázdná černota. Probral se za necelé čtyři minuty. Celá levá ruka ho nesmírně bolela z křečovitého svírání zábradlí. Byl to zázrak, že nespadl. Zřejmě boží vůle. Znovu se ozvali. ANDĚL: ... čekáš, tak už to ukonči! ĎÁBEL: Neposlouchej ho. Vrať se zpět do bezpečí a potom... Vtom se ale ozvala Joeova mysl a promluvil jeho chraplavý hlas: "Odpusť mi, miláčku, i s našimi dětmi. Sbohem. Těším se, až se znovu setkáme! Pravá noha vykročila... texttexttext

---