Kameny, které po nás házíte

Vracel jsem se večer domů se spoustou studijního materiálu. Se mnou do vchodu vstupoval soused s malým psem, kterého jsem si však nevšimnul. Běžel totiž  pod mou krabicí s knihami. Zůstal jsem čekat na výtah, zatímco soused zamířil po schodech dolů ke sklepům. Najednou se ke mně otočil a zařval: Jedeš vod tý zdi, neřáde!“ V tu chvíli jsem nevěděl, jestli mám zpátky něco v podobném duchu odpovědět. Nebo se mu mám snažit vysvětlit, že to nejsem já, kdo kreslí geometrické pictogramy po stěnách chodby? Vzhledem k tomu, že jsem si výtah přivolával loktem, tak muselo být jasné, že ani nic podobného nemám v úmyslu. Výtka samozřejmě patřila psovi, který se snažil značkovat své území, jak mu to velí příroda.

O několik dní později jsem měl na kurzu komunikace sám možnost vyzkoušet, jak je naše mluva agresivní. Na videonahrávkách našich dialogů to bylo naprosto jasné. Málo nechybělo a náš fiktivní pracovní rozhovor skončil soubojem na kordy. U nás Čechů je to možná ještě markantnější, než u jiných národů. Jsme zvyklí se neustále hodnotit a osočovat.  Strávil jsem dva dny převýchovou, abych  se dozvěděl, jak otupit konverzační hroty. Základem je nijak nehodnotit svého partnera. Pouze vyjádřit pocity, které ve vás jeho jednání vzbuzuje. Výsledkem byla toporná řeč v holých větách, která byla na hony vzdálená běžným rozhovorům.  Přesto jsem měl radost, jak jsem změnil na některé životní situace náhled.

Mým nedostižným vzorem neagresivní mluvy je moje švýcarská maminka. Ta prožila většinu svého života v Lausanne a ještě nestihla nasát ony české  nešvary. Jednou jsme cestou autem zabloudili. Řídila maminka a ve chvíli, kdy si  uvědomila svůj omyl, tak náhle zabočila doprava. To příliš nečekal cyklista za námi, který musel prudce brzdit. Okamžitě nás zasypal velmi obhroublými výrazy. Vsadím se, že typická  moje nebo vaše reakce na vodopád sprostých slov by byla neméně šťavnatá. Možná, že by byla doplněna i o nějaké to mezinárodně srozumitelné gesto. Pravdu má přeci vždy ten silnější, v tomto případě automobilista. Reakce maminky byla naprosto odzbrojující a přesně v duchu zásad správné komunikace -  ačkoliv kurz nikdy neabsolvovala. „Promiňte, udělala jsem chybu“.   Po této  větě  cyklista oněměl a rozhovor byl u konce.

Na kurzu  došlo také na situace ze života. Musím říci, že jsme lektora celkem šetřili  a vybírali samé jednoduché příklady. Tedy většinou…  Až na jednu kolegyni. Ta se právě vrátila z dovolené na Slovensku s jizvou na hlavě. Dotyčná spolupracovnice se ptala, jak by měla v duchu korektní komunikace odpovědět skupince výrostků, kteří po její kánoi házeli kameny. Padaly různé návrhy. Nakonec vyhrály tyto reakce: „Mrzí mne, že po nás házíte šutry“ a „Kameny, které po nás házíte, nám způsobují hluboké rány.“  Je to sice přesně podle brožury, ale znáte to. Nás Čechy život naučil, že někdy je lépe strategicky ustoupit (v tomto případě upádlovat), nežli po světácku asertivně konverzovat.