Pamětní deska

Pamětní deska Část letošních prázdnin jsem strávil v Třeboni. Historické krásy tohoto městečka bohužel nemohu posoudit. Jsem až příliš zhýčkán Českým Krumlovem svým rodištěm, perlou jihočeských měst a místem s větší koncentrací Japonců na jeden čvereční metr než v celém Tokyu. Tak jsem se znuděně a povýšeně procházel třeboňskými uličkami a při pohledu na každou pamětihodnost jsem v duchu konstatoval – to máme doma taky a mnohem větší, případně starší, malebnější… I přesto jsem zde narazil na něco, co mě dokázalo překvapit, pobavit i rozesmutnit zároveň. Během pobytu jsem se stravoval v poměrně luxusním objektu lázní Berta, jehož jedinou nevýhodou byla značná vzdálenost od polorozpadlého internátu, kde jsem byl ubytován. Vzhledem k vrozené lenosti, jež je mi věrnou družkou po celý život, jsem si již od druhého dne hledal různé zkratky v třeboňských uličkách, parcích a zákoutích ( Zde musím Třeboni přiznat ještě jednu výhodu - neuvěřitelné množství zeleně obklopující centrum města ). Po několika neúspěšných pokusech, kdy jsem vyrazil na snídani a dostavil jsem se k obědu, jsem chtěl své snažení vzdát. Přízeň štěstěny však stála při mně a během jedné z obvyklých cest na večeři se přede mnou zjevil otevřený průchod jakýmsi historickým domem, jenž mě zavedl přímo před lázně a ušetřil mi tak dobrých deset minut času (což se stále nedá srovnat se třemi hodinami, jimž jsem obětoval hledání zkratek). Nad touto „bránou do nebes“ byl hnědým písmem vymalován nápis „U Míšků“. Za tímto názvem se, jak jsem záhy zjistil, skrývala „Galerie U Míšků“, „Penzion U Míšků“ a restaurace s barem „U Míšků“. To vše uvnitř perfektně opraveného nádvoříčka za vnější zdí. Pomyslel jsem si, že rodina Míšku asi nemá zrovna hluboko do kapsy. A pak, teprve když jsem tudy procházel další den, objevil jsem nápis na mramorvé desce zdobící zeď budovy. Zde je jeho doslovné znění: To, co naši předkové V minulosti zbudovali Se smyslem pro krásu jim vlastním. Jsem já, Petr Míšek Roku 1997 obnovil v naději, Že tak posloužím Příštím generacím Ihned jsem zatoužil poznat člověka, co si je schopen umístit na zeď vlastního příbytku pamětní desku sám sobě. Každý další den jsem pak čekal, zda nespatřím jeho tvář vykukující z oken galerie. Škoda, že se tak nestalo. Kdyby se kolem mne jen mihl, přistoupil bych k němu se slzami v očích a s výrazem neskonalého vděku bych mu potřásl pravicí. Tak tedy alespoň prostřednictvím papíru – „Chtěl bych Vám, pane Míšku, poděkovat za všechny příští generace. Udělal jste pro nás mnoho. Věřím, že i Váš penzion, Vaše galerie a restaurace s barem prosperují jen a jen ve prospěch lidu a všechen výdělek putuje na charitativní účely. Děkuji.“ O několik dní později jsem nalezl průchod uzavřený s jakousi vysvětlující cedulkou na dveřích.Petra Míška jsem tak nikdy nepoznal, ale možná se jednou odhodlám a nasednu na vlak do Třeboně, abych si znovu prohlédl památky, co mě neudivují, navštívil galerii a popovídal si se stvořitelem pamětní desky.

---