Sen01

sen od malej_blazen

Zima - městská zima, kupodivu bílá. Paneláky jsou zlehka zasněžené, ulice, stromy.
Je mi teplo vstávám do školy, jsem trochu zmatený nepoznávám svůj pokoj, ale za chvíli si uvědomuju, že bydlíme s mamou u babičky. Vlastně tomu ani nebylo nikdy jinak zavrtím hlavou a jdu do kuchyně se nasnídat. Necítím se moc dobře mám těžko v hlavě jakoby něco uvnitř hluboko se rozpínalo a chtělo můj mozek roztrhat na malinkaté kousky. Máma mě zdraví, ale už od pohledu vidím, že je nervózní a spěchá. Rychle se nasnídám přestože normálně po ránu nejím a jdu nazpět do svého pokoje se obléci.
Nandávám si kalhoty, je mi ještě hůř a najednou mám pocit jakoby někdo za mými zády proběhnul. Prudce se otočím, cítím svoje srdce jak buší, udělá se mi nevolno od žaludku. Slyším mámu jak na mě volá ode dveří ať sebou hnu. Pomalu jdu podél dveří mám sucho v ústech, slyším divný šumění projdu krátkou chodbou až do ložnice prarodičů, tedy matky a nikdo tam není. Ode dveří se ozývá vztekla matka ať sebou hnu nebo, že jde sama. Je mi trochu lehčeji a proto se vracím urychleně do svého pokoje. Vlezu dovnitř a zase ten samý pocit. Matka už nepřičetně řve ode dveří ať dělám. Ve dveřích proběhne jakýsi člověk ani není vidět. Vím to, že to není skutečnost nebo tak běžím za ním snažím se ho dohnat. Vztek mojí matky se stupňuje. Jsem opět v ložnici a něco mě bouchne přes hlavu a ten pocit ten rozmlžený člověk mizí do mého pokoje. Mám děsivý strach. Běžím ke dveřím, nekontrolovatelně pláču a snažim se zastavit odcházející matku, rudou vzteky.
"Mami neodcházej prosím ja jsem zešílel. Prosím neodcházej pomoz mi!" volám na ní, ale ta mě jenom praští do obličeje a odchází. Zavřou se dveře od bytu. Jsem v něm sám všude je slyšet moje bušící srdce a posměšný smích milionu plačících dětí. V dlouhé chodbě vedoucí do ložnice zase někdo proběhne. Vrhnu se k oknu, otevřu ho a koukám dolů, kde kráčí nasupeně moje matka k autu. Volám za ní ať mě nenechává samotného brečím a zvracím dolů. Ona jenom řve, že na mě sere, že jsem hajzl k ničemu. Snažim se usnout jsem děsně unavenej a zapomenout. Třesu se, zvracim opět někdo proběhne za mými zády otočím se a ten někdo neviditelný se na mě vrhne. Rveme se, otáčí mi hlavu, zvracim a řvu, jsem šílenec jsem šílenec smích dětí se stupňuje jsem šílenec jsem šílenec
někdo zvoní rvačka v mžiku končí jsem celej propocenej otevřu dveře a tam stojí matka. Omlouvá se mi a vrhá se na mě, je mi líp uvaří mi čaj a uloží mě do postele je mi fajn. Pozdě odpoledne se proberu matka nademnou stojí a s vážnou tváří mi sděluje, že se musím odstěhovat, že už mám byt, abych tam šel prohlídnout si ho. Oblíkam se a jdu. Před barákem potkám své dva nejlepší kamarády Michala a Pepu říkají, že se taky stěhují ode mě co nejdal už mě nechtějí vidět ani znát. Nevadí mi to jsem vlastně docela rád. Poté mi ještě zdůrazňují, že musím udělat rozlučkovou oslavu, kde se pořádně opijem. Jdu do svého nového bytu na nic nemyslim, je to takový ten nizký tří patrový panelák vyjdu do posledního patra. Dveře jsou otevřené. Uvnitř stojí muž v dlouhém kabátě představí se je to policista Vede mě do obýváku. Zde leží na zemi stará paní v ruce drží pistoli a hlavu má totálně na maděru všude je krev a zbytky mozku. Policista se na mě usměje a říká mi.
"Když se dozvěděla, že se sem stěhujete tak se zastřelila." je mi opět špatně. Dlouho mi vypráví jak to tělo tady bude se mnou, protože ho neodklidí jak bude hnít a přeměnovat se.
Za zády mi někdo proběhne...

---