Příliš snadné

 

Už zase nad mlékem rozlitým brečím.

Má bolest je větší, než bych si přál.

Z touhy a lásky stal se teď přečin,

čím jsem se provinil a co teď dál ?

 

Srdce je zločinec, žene mě k slzám,

není kam spěchat, stále mám rád.

Mít teď tak spánek, na duši balzám,

moc rád bych o tobě nechal si zdát.

 

Nevím, kam utéci, kolem je mlha,

šílenství, touha, zármutek, žal.

Nemám než stéblo, abych se chytil,

nemám než bolest, proč jsem si přál ?

 

Chtěl jsem ti z tváře odejmout smutek,

chtěl jsem jej s tebou zkusit nést dál.

Jen tobě však zřejmě patří tvůj osud,

já nejsem spasitel, jen nejblíž jsem stál.

 

Nemáš dost odvahy odmítnout zpříma,

neměl bych za zlé mít, komu jsem lhal.

Nemohu porušit hodiny ticha,

myšlenky vrátit, odkud jsem vzal.

 

Ty nevíš dívko, jak lásku mou vzít,

tak proč se ptáš, kam zítra jít ?

Já teď hledám víru, že lze i bez tebe žít,

v srdci mám díru, tam, kde prohořel cit.

 

Jen čas dá lék na bolest mou zlou,

přiloží na čelo dlaň svou chladivou.

Jsi žár můj i smích a ozvěna skal.

A já, jak blázen, směju se dál.

---