Zase znova

Největší zklamání jsem si přivodila sama; zase jsem do toho spadla. Je to nespravedlivé. Bůh je nespravedlivý. Co Bůh? Člověk? Vrátilo se to a měla jsem strach, že umřu, že mi praskne hlava a jeden den si něco udělám jen pro to, že už jsem překročila tu mez. Naštětsí mez asi neexistuje. Zase jako každý den předtím jsem večer po zhasnutí hned neusnula. Hodinu jsem prosila Boha nade mnou a Mima ať mě vezmou někam pryč, ať už se nikdy nemusím probudit do dalšího rána. V noci se mi zdálo o ještěrkách s očima černýma jako sama smrt a sahala jsem sestře do obličeje, plakala a pila mléko s medem. Neskončilo to a druhá vlna byla ještě silnější než první, protože už jsem nebyla v šoku, a o to víc to prostupovalo morkem kostí i tou prázdnotou, kde se má schovávat lidská duše, ale u mě tam bylo jen něco, co strašně zasmrádalo a chtělo ven.

Dnes nejsem šťastnější, protože prý při tom, kolik psychotik mnou prošlu, ani šťastná být nemůžu. Odumřely buňky štěstí, který ani neexistujou... Endorfiny, serotonin, nic není jak má být. Nevyznám se v tom, a tak jen každý ráno míchám kafe abych rozrušila obraz tmavých kruhů pod očima z další probděné noci plné výčitek a hvězd na nebi, protože lepší zábava už neexistuje. Jezdím noční tramvají, jako dřív, tyčí se přede mnou Pražský hrad a občas se až musím usmát. Žiju tady a všechno se zdá tak klidné, až je mi jasné že jednou, snad brzo, přijde něco co mi převrátí život naruby.

Chybí mi Mimo tím způsobem, jakým vám chybí něco, co jste se dlouho snažili přede všemi uchránit a ono se to nepovedlo. Jako něco, co není správné a přesto jste s tím byli spokojeni, přestože všichni tvrdí opak. Jako nejlepší přítel, první láska a chápavé objetí. Jako skrýš před ostrým měsíčním světlem. Před ostrým zemským světem. Pořád se ho snažím nakreslit, a jednou se mi to povede. Ty dvěře nikdy nezabouchnu, klidně se vrátím, projdu si svůj svět znovu a zase půjdu vpřed. Je mi to jedno.

Tak tedy v říjnu toho roku jsem tam ještě byla. Samozřejmě zase doma; jako každý den, domov se stal domovem v pravém slova smyslu, neuvěřitelné množství času tam straveného z něj udělalo to jediné místo které jsem tak mohla nazvat. Z šuplíku jsem vytáhla všechny staré kresby. Byly mrtvé; nežily, nežily mnou, nežily samy sebou. Byly to moje ztracené sny, ambice být kreslířem, přestože jsem na to nikdy neměla ani dost talentu, ani skromnosti. Zeptala jsem se Mima, co si o nich myslí. Seděl na stole a prohlížel si vše, co jsem mu se značnou lhostjeností uvnitř i navenek podsouvala, jako šunku od kosti, salám, housku... Takže co? „Všechno už jsem viděl.“ No a? Jsou staré. „Jako co?“ Složila jsem všechny na hromádku, zarovnala tak, aby nekoukal žádný roh, který by se mohl přehnout. Založila jsem je do desek. Nechci je už v životě vyndat. „Nevyznám se v umění.“ Přece to po Mimovi nechci... Ani to není umění. Cítila jsem se jako pytel sraček když Mimo jen seděl, koukal před sebe a kýval nohama, protože mi dával najevo všechnu mou konečnost a zbytečnost, kousek po kousek ze mě snímal moje naděje, i když by měl dělat pravý opak. Osvobozoval mě od nich. A nohama narážel do šuplíků, lehce, potichu. Pravidelně, hypnoticky. „Možná bys měla malovat častěji. Třeba by ti to pomohlo, nebo těm kresbám. Kupředu.“. Dívala jsem se na něj a i když bych normálně začala plakat, docela jsem chápala, co chce říct. Totiž že večery plné televize a koukání do monitoru mě jen ochuzují a vysávají ze mě poslední zybtky života a sil věci prožívat. Že mám spoustu času který jen čeká aby mě mohl mačkat a rozmačkat. Že moje sovoboda začíná být příliš nekonečná na to, abych v sobě nalezla řád. Miluji Mimovu filozofii. Jemně naráží nohama do šuplíků, které se začínají otevírat víc a víc. Už zase brečím, ale copak můžu dělat něco jiného, když všechno co slyším je jen sílící dunění a vše co vidím jsou Mimovy oči pozorující mě tím zvláštním vyčítavým způsobem. Sleduji ho a on kope, říkám si, už dost, dobře, budu kreslit, jen přestaň kopat a všechno tak ve mně urovnávat, protože na to ještě nejsem připravená a nechci slyšet tlukot srdce, mého srdce, hnijícího srdce, které mi připomíná že tu ještě pořád jsem.