Omylování

:-)  ;-)

          Stojí na nádraží. Na sobě černé tričko a něco, co snad vypadá jako krátká sukně. Její dlouhé nohy obepínají černé pavučiny - silonky podle poslední módy. Je značně nervózní. A ke všemu začíná poprchávat. Rychle zkontroluje svůj zjev ve špinavém okénku kiosku. S nevrlostí konstatuje, že mascara místo na řasách na tvářích vypadá vskutku úchvatně, a že rudá rtěnka taky vzala za své. A co účes? Pche, ještě před chvílí to tedy účes byl, teď zbylo jen roští. Jo, teď bych klidně mohla konkurovat Viktorce, hořce si pomyslí. Zkusí upravit svůj zjev do přijatelné podoby, ale po chvíli to vzdá, potřebovala by skutečné zrcadlo. Tak, a teď už jen zbývá dostat se tam, kam mám. No jó?! Bude to docela oříšek, protože Prahu zas až tak dobře neznám, dojde jí.           Ocitla se před nádražím a vydala se na cestu, občas se zeptá kolemjdoucích, potí se i přes panující zimu a déšť nervozitou a trochu studem. Studem za to že si vůbec dovolila přijet, a taky za ten hloupý nápad vzít si sukni. Nemiluje tenhle kousek oděvu. Jako by to nebylo jedno. Jí to jedno je, i když má sukni nebo odrbané kalhoty, pořád je to přece ona. Jenže jako šaty podle zvyklostí dělají člověka, tak sukně dělá ženu. A ona je tu dneska za ženu, takže se podvolila.           Silonky ji drhnou na patách a nové boty na pražském terénu sténají nesouhlasem. A pak se ocitne na smluveném místě. Je odjakživa romantik, hudba, poezie, snění, občas jí učitelé nebo rodiče kladou tu nezodpověditelnou otázku: ‚na co myslíš?‘ a tohle místo je přesně takové aby jím byla okouzlená. Jenže teď romantiku překrývá ta nervozita. Slyší zvuky rozličných zvonků. Poprvé, podruhé. Prudký poryv větru jí připomene promáčené vlasy (deštník si jako obvykle zapomněla), nyní už prokřehlé nohy a drkotající zuby. Doposud ještě nepřišla na ‚rande‘ v tak zoufalém stavu. Uvědomí si že kdyby bylo po jejím vzala by nohy na ramena, má strach z toho setkání.           Najednou se její oči podívaly stranou, jak se to stává těm kdo věří v telepatii, i těm co na všechno odpovídají ‚prostá náhoda‘. Byl to on. Neměla jej podle čeho poznat, na ničem se nedomluvili, ale určitě to byl on. Zmizely stovky kilometrů, počítač i síť, zbývalo pouze 5 nicotných metrů. Chtěla, hrozně moc chtěla udělat těch několik kroků, které byly tak snadné. Ale fyzicky je udělat bylo mnohem těžší, než posílat slova když je dělily ty kilometry a dráty. Přece se však přinutila, známým trikem nemyslet dál než jeden krok. Prostě je dělala, posunula dopředu jednu nohu, druhou, a pak už stála u něj.           Zdvihla oči. Vypadal že se jí bojí, má z ní strach, obavy z budoucích vteřin. I ona měla strach, ale rozhodla se že mu nebude věnovat žádnou pozornost, tak jako učinila těch několik kroků nebude příliš uvažovat mozkem, nechá se vést pocity.           „Vločko?“ Oslovil ji opatrně jménem které dosud vyťukával jenom do klávesnice. Jakoby stále ještě potřeboval další důkazy že se nemýlí, a to jméno je smluvené heslo.           Usmála se, a maličko přikývla, ano je to ona.           Nad nimi létali holubi, a kolem proudily davy lidí. * * * * * * *           Věděl už dlouho že se setkají. Byl připraven na to že si budou báječně rozumět, a čas který pro sebe mají jim nebude stačit. A stejně tak spoléhal, že dokáže jenom stisknout rty, a předstírat neotřesitelný klid, jestliže se ona po dvaceti minutách začne dívat na hodinky. A vzpomene si že cosi nutně musí, navštívit tetu, nebo vyhledat jakousi kamarádku. Bude to laciná lež, oba ji prohlédnou, ale budou se jí držet, protože v ní bude pravda že …, že se jejich duše míjejí.           A tak se vlastně bál jenom jediného. Aby se dřív než k sobě najdou cestu, která nemůže být jednoduchá, neutopili v rozpacích. Tolik si toho řekli po elektronické síti, slova odvážná, slova vyzývavá, i slova smutků a intimních trápení. Ale po síti! Napíšeš do rámečku „Poslat“ cokoliv tě napadne, a click, je to tam, kdesi. Daleko, a po drátech po kterých odesilatele nikdo nedohledá. Jsi neviditelný Anonym. Ale teď musí dokázat svá slova opakovat, tváří v tvář. Jinak se setkávají zbytečně.           A jak mají vůbec začít?           Je ona „zatím“ host kterého má provést po Praze: ‚Zde chrám svatého Víta! A dále vidíme věž Daliborku, v níž nouze učila Dalibora housti. Chachacha. A půjdeme dál, dolů, po starých zámeckých schodech!‘ - A pak se uvidí.           Nebo je mladá žena, s níž se setkal, aby se poznali? Aby se stali přáteli? Na dlouho?           Líbí se mu, víc než spoléhal že se mu bude líbit. Nemá rád ženy všeho věku, které staví na tom že jsou krásné, které jsou přesvědčeny že jsou krásné. A domnívají se že tím už všechno řekly. Často něco na tento způsob: ‚Je mi zima, hřej mě! - A teď mě zase chlaď! Nudím se, bav mě! Tady jsou tři schody? Kde je výtah?‘           Pomalu prošli Chotkovými sady. Na jejich konci jí ukázal svůj oblíbený průhled mezi dvěma stromy. V noci je tu hezký pohled na Klárov. Ne velkolepý, jako z ochozu Hradu, ani dokonale nasvícené panoráma Hradčan jako z nábřeží u Národního divadla. Tohle je pohled při němž se člověk neztrácí, nestává se maličkým před masou zdiva velikých paláců. Tohle je pohled pro lidi kteří se dívají ne pro úžas ani ohromení, ale pro radost že jsou. A myslí přitom na sebe a své blízké.           „Brzy tu budeš chodit ze svým klukem. Za ruku.“ Zkusil zažertovat. Neodpověděla. Pochopil že řekl pravdu, kterou ona už taky vidí. Že to její zamilování na netu byla jen hra na lásku. Hra která ji bavila, a ve které byla tak odvážná pouze proto, že od toho koho žertovně sváděla byla v bezpečné vzdálenosti. Věděl však že je jeho povinností být stále veselý. Smutek si „vychutná“ až pak, až odjede.           Chvíli stáli nahoře na Letné, dívali se dolů na řeku, na parníky.           „Za chvíli tady o víkendech budeš jezdit na kolečkových bruslích. Večer chodit po hospůdkách. Na kolej se vracet až ráno.“           Přestože už znal pravdu o nich dvou, neubránil se pokušení aby si ji ještě jednou ověřil. Vždyť co by dal za to, aby ta pravda pravdou nebyla. - Cítil se při těch slovech jako by byli Ďábel a Markétka. Nabízel jí kouzla a svody, a …, a chtěl by odměnu. Kapku krve z prstu, úpis? Ne!, ne, to je nesmysl! to všechno bude mít tak jako tak, nemusí se nikomu upisovat. Ani jemu. A přes vědomí že jí nemůže nic dát ani vzít, si bolestně uvědomoval jak touží od ní něco mít. Bylo to nesmyslné přání, věděl, bylo to škodlivé pro ni, taky věděl, ale té myšlenky se zbavit nedokázal.           Sešli po schodech dolů. Čechův most, Pařížská ulice. Ach ano Pařížská! Tady se přiznala že je žena. Parfémy, kabelky, šaty. Dívala se do výkladů s potěšením, ale ještě bez touhy vlastnit. Ještě je příliš mladá aby cítila potřebu něco na sobě skrývat, něco vylepšovat. Tak mladá že sebedražší oblečení se nevyrovná tomu co má na sobě teď. Cosi co má být asi sukně. Příliš krátké! Ale o tom to je, dlouhé nohy nepotřebují hodiny zkoušek v módním salónu. Dívčí ňadra, a volné tričko je bezstarostně přiznává, nepotřebují blůzku složitě zdobenou sámečky a krajkami. A nad tím ty její zelené oči, se zrníčky mladistvé drzosti! Nic takového Pařížská ulice svým bohatým zákaznicím nabídnout nemůže. Tady na něj poprvé zapomněla. Šel krok za ní, pozoroval ji. Je konec, bylo to hrozně krásné, ale je konec. Každý tenhle krok je už neodvratně vede k nádraží. Mají snad jen dvacet minut. A už teď se mu ztrácí.           Poslední minuta. Stojí u vlaku kterým odjede. Co si mají říkat lidé když nechtějí říkat banality. Když jejich city jsou tak rozjitřeny, že každé bezvýznamné slovo by bylo krádeží na té chvíli. Snad jen dívat se, dotknout. Ano pohledy a doteky jsou na rozdíl od slov projevy, které vyjádří čistotu emocí čistě. Vztáhl ruku a zlehka se dotkl jejích vlasů. Ví že ženy nemají tenhle dotek rády, že i ve chvílích kdy perfektní účes nehraje žádnou roli, myslí většinou na to jak vypadají, ne co prožívají. Byla to pro ni zkouška. A ona ji pochopila, usmála se. Zatřásla hlavou. Vlasy se jí rozletěly kolem obličeje a zahalily jeho dlaň. Bylo to milostné loučení milenců kteří jimi nikdy nebyli. Potom se k němu naklonila, a políbila ho na tvář. Na tvář ne na rty.           Když vlak odjel, obrátil se a pomalu odcházel. Dnešní večer bude pro něj hodně smutný. Zato si tento den bude pamatovat až do konce života. Trpce se usmál. Ano, bude si ho pamatovat navždycky pro jeho krásu a, … smutek.           Stoupal po schodech nahoru. Kolem něj proběhly tři dívky, nejspíš studentky. Přes ramena veliké kabely. Jedna do něj nechtíc strčila.           „Pardóóón!“ Omluvila se v poklusu, ani nečekala na obligátní odpověď že se nic nestalo.           Díval se za ní. Měla na sobě černé tričko neurčitého střihu a něco, co vypadalo jako krátká sukně. Její nohy obepínaly černé pavučiny - nejspíš nějaký druh silonek. – Když vyšel z nádražní haly znova začalo pršet. * * * * * * *           Sedí ve vlaku a nedokáže se soustředit na krajinu ubíhající za oknem. V hlavě má naprosto jiné tóniny. Jaképak? Nejspíš ty, jež jí pohnuly před určitým časem, jenž odplul nenávratně do ztracena. Myslí na něj? I tak by se to dalo definovat. Myslí. Vlastně si spíše vybavuje to, co se jí na něm nejvíce líbilo - jeho oči. A co je zajímavé, je to, že doposud měla ten syndrom, že pokud ji někdo zaujal, téměř pokaždé si pak už samým rozčilením nedokázala ,,bez předlohy“ vybavit tvář. Ale jeho vnímá jako by tu seděl naproti ní a vidí nejen matné obrysy. Nejjasněji si však uvědomuje právě jeho oči, jež v ní budily neklid. Nejsou zeleno- hnědo- modro- žluto-šedé- výsledně zelenošedé jako ty její, ale čistě a naivně modré. A přesto je nosí člověk, jež naivní rozhodně není. Pak vše přemůže bezstarostný úsměv a ona se vrací k jiné chvíli. Vyčítá si, že se v Pařížské ulici nechala unést a neomaleně se špatně skrytým zájmem pozorovala elegantní módu pro opravdové ženy, kterou jednou také bude ... možná ten čas nastal právě dnes. A on na malou chvíli přestal být. Jenže jen na chvíli, neboť spatřila jeho výraz ve skle a viděla také sebe - neučesanou, neupravenou, malou holku. Copak si tak o mně asi mohl myslet? To ví jen on. Každopádně tento drobný ,,únik“ byl jemně řečeno netaktní. A tu se pomalu noří nový obrázek, jež se jí vryl do paměti trvale. Ze srdce nesnáší loučení a banální kecy s ním spojené, avšak to jejich mělo k tomuto obvyklému vzoru daleko. Neloučili se povrchním objetím, žádné fráze nepadaly. Bylo to něco hodně jiného. vybavuje si podmanivý dotek jeho dlaně na svých vlasech. pochopila jednoznačné gesto. A také chtěla, aby alespoň její kadeře na chvíli majetnicky vlastnily. Magická chvilka. Zatřásla hlavou jako vítr třese korunou stromu a vlasy se rozlétly kolem obličeje. Jediná výhoda byla, že schovaly jiskřící a zastřený, skelný výraz. To nemohlo skončit jen TAK. A proto se nahnula a chtěla vlastnit nejen jeho dlaň, v té chvíli si nebyla jistá, kde ho počastuje svým dětinským políbením.           Byla by velká troufalost na ústa? uvažovala.. Jenže co obecenstvo kolem?? To už z předešlých zkušeností nemilovala...           Ale na tvář?? To by znamenalo jen přátelské gesto, jenže tak to ona zdaleka nevnímá a jak si chce bát jista, ani on u toho nezůstal. Co tedy? Je to poněkud delší zlomek vteřiny než by se zdálo. Rozhodne se. Její polibek padne někam ke rtům a tváři - zlatá střední cesta. Kdepak, to nebyl vášnivý či obyčejný polibek. To bylo něco zcela neopakovatelného a mimořádného. určitě necítil její záchvěv a řeč malátného těla, jež nemělo daleko k tomu, aby jej obejmulo, ale nemohlo, protože dostalo příkaz z mozku, že by to bylo příliš jednoduché. Neuměla přesně odhadnout, jestli on ví. Avšak potměšilé poznámky typu: ,,Brzy tu budeš chodit se svým klukem - za ruku ..“ ji nechávaly na pochybách. Neuměla mu na to stupidní konstatování snad ověření nic říct, protože se jí při pokusu o odpověď stáhlo hrdlo a ona se málem jako malé děcko rozbrečela, protože už jí bylo jasné, kam to směřuje. A před ním být smutná nehodlala. To si vyřeší jinde. Proplouvá nebezpečnými vodami vědomí raději někam jinam. Zahřálo ji to místo na konci Chotkových sadů. Někdo by řekl, že je to obyčejný průhled mezi dvěma stromy. Ne, nebyl to velkolepý pohled. Ale bylo to něco ..., co má určitou souvislost i s lidmi. každý se rád podívá na úžasného a nádherného člověka, ale stejně tak se najdou tací, kteří se kromě toho mnohem raději zálibně zašklebí na prostého, leč o to více přitažlivého jedince, který svou velikost nedává tak okatě najevo a přesto z něj bije a v tom to právě vězí. Oba druhy lidí -úžasný, nádherný a pak prostý, jsou magičtí a tajemní, každý to vnímá jinak. Pro každého sídlí krása jinde, neboť co je dokonalost? Jí se zkrátka moc líbí ta jedinečná obyčejnost, jež má svou moc, protože je jí přáno, aby její srdce při pohledu začalo běžet mnohem rychleji. Ano, ona má tu možnost, jíž si nesmírně váží. Všechno je to také proto, že on stojí vedle ní. Blízkost muže - takového, jaký je on, se prožívá naplno .., proto že je vážně muž z masa a kostí. Stojí tu vedle ní. Stejně vysoký se zasněným výrazem. Ještě tak tajemný. Toto místo sebou doplňuje a patří sem. Pokradmu vidí jeho rozzářené oči a je jí naprosto jasné, že to tady má moc rád. Kéž by mě měl také tak rád! pomyslí si trpce.           Tak moc jej chce obejmout, tak moc by chtěla říct: ,,Miluji Tě!“ Ale ví, že on by to neakceptoval, že v této situaci by u něj naprosto správně převládl rozum nad citem. Alespoň u někoho, když už ne u ní. Hlas rozumu by nevyslechla, natolik už se zná, ale šla by za tím druhým tím silnějším. A proč to teda neudělá? Sice by to nevzal .. ale ulevilo by se jí..jenže ona nemá sílu překonat bariéru, kterou mezi ně postavil - zeď sestavenou z rozdílů jejich věků ......           Dále se jí z podvědomí do nevědomí nevtíravě vsune jeho pohled. Opět se vrací k tomu pohledu, jež ji zarazil. Po celou tu dobu, co byli spolu se na ni díval. Ona si předem vštípila, že po prvním zběžném shlédnutí, na ni jeho zrak zabrousí spíš z musu než ze zvědavosti či zalíbení. Navzdory tomu, mnohokrát zachytila ten okamžik průzkumu jeho zorničkami. A pokaždé bezděčně zrudla a zachvěla se a nevěděla jak reagovat. Jestli se dívat do těch jeho blouznivých bodů, které se TAK koukaly, anebo prozkoumávat pražský chodník a hledat jeho přednosti. Ale nakonec udělala to, co asi každá zvědavá ,,žena“ jako ona, vpila se do nich a okouzleně se v nich prohlížela. Ta modrá je tak bezpečná! Plesala v duchu blahem. Snad si to ani neuvědomil, ale dal jí toho mnoho ... tolik, kolik jen mohl a chtěl. Ona to chápala. Že pro ni udělal něco neobvyklého. Přiznává se, bylo to těžké mluvit bez sítě a anonymity, ale o to bylo hezčí a zábavnější a hravější a vážnější. Prozkoumávání se. Poznávat jej - jeho hranice, a tedy i sebe. Co vše si může dovolit, malounko ho oťukat, prozkoušet. Žádné laciné svádění. Žádné svádění. Počáteční rozpaky se rozplynuly jako mlha, ale neviditelné napětí zůstávalo do posledních společných chvil. Lepší výraz pro jejich poznávání je motýlí vábení, pokud sebe může nazvat motýlem. Tak něžná ale nebude. Spíše kočka .. dravá potvora čekající na svou oběť, až se zjeví na obzoru a ona ji bude moci ulovit jen pro sebe..pro sebe .. pro           ,,DRC!“ Hlava sebou nárazem škubla a bolestivě se uhodila o špinavé okénko. Zasykla a třela si postižené místo. Krásné chvíle byly pryč .... avšak pryč jen pro tento okamžik, ale tam uvnitř zachovány pro budoucnost - stáří, pro své ratolesti - které teda jednou možná bude mít.. ale to je moooc daleko.           Nezapomene?? Jeho oči a slova by si uchovat chtěla, ale tu bolest, jež zvětšující se vzdáleností stoupá a se vzrůstajícím časem klesá, tu ne .. tu si pamatovat nechce!           Vlak se zastaví a ona vystupuje skloněna tíhou a poznáním. Ví, že jej viděla poprvé a zároveň také naposledy. Její nitro by bláhově chtělo věřit, ale ona se začíná měnit. Už to není naivní káčátko začíná vidět svět takový jaký ve skutečnosti je. Ale kousek prostoru, kam by se mohla schovat a snít, v její duši zůstává. Už nic podobně zajímavého se v realitě neuskuteční, že by něco hezčího????! Ne, tyto zážitky se nedají srovnávat. Každý je svým způsobem úžasný.A k čemu je tedy ten kousek místečka, který si nechala jako rezervu? .. pro její fantazii a nenaplněné touhy?

---