Zabitel

Pět osob, zbytečné je nějak blíž popisovat, každý je jiný, ale zároveň jsou všichni jeden, spojeni svou funkcí. Temná cela do které to zavřeli, o rozměrech tvaru krychle a objemu jednoho metru krychlového. Sedí to tam nehybně zády a hlavou opřeno o výstupní dveře, do břicha má zavedenu růžovou umělohmotnou trubici, tou je to (ne)pravidelně krmeno. Mít otevřené oči nepřináší nic, vidí to jenom tmu, kterou od ničeho nerozlišuje, protože nemůže, proto má oči pořád zavřené, slepené světle zeleným mazem, ne tím zaschlým. Dlouho jenom bez hnutí, ostatně k pohybu moc příležitostí nemá a pořád je příliš slabý, přemýšlí, i když ne tak jak přemýšlení běžně chápeme, nemyslí na nic konkrétního, protože nemůže, spíš jenom sní o nereálnu, trénuje synapse. Sílí a sní. Na své sny bezděčně reaguje trhavými pohyby, začíná kopat, nejdříve nohama a pak i rukama, do stěn. Hlavou mlátí do dveří, když tohle dělá, vždycky k jeho cele přijde nějaký dozorce, někdy i několik, položí ruku na dveře a s perverzní spokojeností [malého dítěte] vnímají jejich vibrace. Jsou rádi když to dělá, občas na něj mluví, jako na debila. Intenzita i frekvence záchvatů rychle roste, tomu v cele není jasné nic, dozorci ale už jasno mají[, za nedlouho to přijde]. Výpočty byli správné, asi po devíti měsících, zrovna ve chvíli kdy dozorce dorazil k [té] cele, dveře se chvěli a prohýbali jako naučená kurva jako nikdy a pořád se to stupňovalo. Dveře se rozletěly a z cely se vyvalil metr krychlový nějaké zasrané tekutiny. Dozorce, chytil Elisia Marese, nevybíravě za hlavu a škubnitím ho vyrval ze smradlavé cely, z břicha odsouzenci vytrhl trubici, položil ho čelem k zemi na chodbu do kaluže a prudce mu dupl na zadek. Elisiah se s hurónským výkřikem prudce nadechl, pak otevřel oči a rozbrečel se. Dozorce se na něj ještě jednou podíval, měl nějak větší hlavu, ve zrůdném nepoměru k tělu, to je ale normální, vždycky mají velkou hlavu. Dozorce odešel.

Elisiah Mares, nový odsouzenec k smrti, zůstal sám. Ležel v kaluži a všude bylo tolik světla, věděl co musí, začal se pohybovat chodbou vpřed, nikam jinam ostatně ani nemohl. Nejdřív se plazil, zničený po tom všem a s hlavou, kterou nemohl odlepit od podlahy. Podlaha byla vydlážděna modorbílými kachlíky, dohromady vytvářeli stále se opakující obrazce. Dívá se na ně, líbí se mu. Strop je natřený blankytně modrou, zdi jsou bílé, ve zdech jsou výstupní dveře dalších cel. Elisiah zkouší, snaží se dostat na čtyři, po nějakém čase s cvikem se mu to podaří, pořád to ale není ono [pořád je to málo]. Vrcholu dosáhne na dvou, míjí cely, lemující celou chodbu. Modré obrazce a modrý strop ho přiměli cítit smutek, osamělost, postupně upadal do deprese. Chodba ubíhá dál, nemůže zastavit, nevyhnutelně míří ke svému jedinému cíli. Teď už ale nevede přímo rovně, začíná se komplikovat, objevují se slepá ramena, schody, do kterých Elisah klopýtá a ze kterých často padá. Celý potlučený pokračuje dál. Někdy se před ním vynoří eskalátor, děj, který ho posunuje rychleji k cíli, nic nenamítá, protože nemůže. Nejhorší překážkou, kterou ho chodba ničí, jsou jiní odsouzenci. Všímá si, že někteří mají enormně malou hlavu - později si ale uvědomuje, že i jeho vlastní se zmenšuje jak postupně přibývá problémů. Zastavuje se s nima, mluví, směje, má s nima sex, pokračuje dál. Zase se do obrazců na podlaze noří hlouběji a níž aniž si uvědomuje jak moc se zase přiblížil cíli.

Vidí před sebou dveře, jiné než dosud stačil poznat, i když v určitém smyslu to jsou taky dvěře výstupní, s naprostou samozřejmostí je otevírá a bez náznaku pochyby vstupuje dovnitř. Ocitá se v malé místnosti, mnohokrát větší než byla kdysy jeho cela. Uprostřed stojí židle obklopená pytli s pískem, sedá si na ni. Příchází pět osob - mezitím sledovali celou jeho cestu chodbou, oblíbili si ho, proto. Koženými řemeny ho poutají k židli, nic nenamítá, protože nemůže. Na hlavu mu nasazují černou kuklu a na místo srdce umísťují bílý látkový terč. Všech pět střelců - popravčí četa si stoupne do vzdálenosti přibližně šesti metrů, jeden dostane slepý náboj, všichni zamíří a vystřelí.

Příčinou smrti může být vykrvácení, roztržení srdce, srdečnice nebo plic. Odsouzenec ztratí vědomí v případě, že dojde k přerušení dodávky krve do mozku, když střelci nezasáhnou srdce, umírá odsouzený pomalu na vykrvácení. Někdy někteří členové popravčí čety vědomě nemíří na srdce a nechávají jiné, aby vystřelili smrtící střelu.

Všech pět střelců zamířilo mimo terč, pak sledovali jako v hororu, jak Elisiah Mares postupně vykrvácel. Pět osob, zbytečné je nějak blíž popisovat, každý je jiný, ale zároveň jsou všichni ...

---