Naděje, někdy nepatrná ale vždy nezbytná...

Když jsem se poprvé zamilovala, myslím poprvé tou „pravou“ a opětovanou láskou, bylo mi osmnáct. Byla jsem naivní mladá holka, která věřila, že láska je vše a když jsem to tak cítila já, myslela jsem si, že to tak musí cítit všichni… Byla jsem panna, ale i přesto jsem si dokázala představit, že bych s mým milovaným protějškem strávila zbytek života… Naivní? Hloupé? Možná, ale já tomu věřila… Když jsme se spolu po třech měsících vyspali a já zjistila, že i pro něho to bylo poprvé…, pohlédla jsem realitě do očí…tohle nemůže vydržet… Pak jsem si ale sama pro sebe našla takové řešení – možná, že se jednou rozejdeme, ale až se oba dostatečně „vyřádíme“, zase si cestu k sobě najdeme… Prostě jsem si nedokázala představit, že bychom někdy měli důvod k rozchodu… Můj přítel byl tak hodný, pozorný, byli jsme vážně zamilovaní… Pak ale, po devíti měsících, se něco stalo, dodnes vlastně ani pořádně nevím co… Najednou byl konec a já byla sama, se svým nechápajícím, zlomeným srdíčkem… Nedokázala jsem pochopit, jak beze mě může být, zatímco já jsem bez něj úplně ztracená… Ale mohl, dny ubíhaly a i já si pomalu začala zvykat, že už ke mně nepatří…

Pak jsem někoho potkala, ale nebylo to ono, pořád jsem myslela na svou první lásku, srovnávala ji s tou novou a vracela se do vzpomínek… Ani ne za měsíc se ale ve mně něco zlomilo a já už nemyslela na minulost, byla jsem šťastná… Můj nový přítel byl povahově docela podobný tomu bývalému, ale na tom bývalém jsem viděla, jak moc se bojí jakýchkoli závazků… Byly to maličkosti, šli jsme kolem svatebních šatů, já se na ně jen podívala a on málem omdlel, tvrdil, jak se nebude nikdy ženit a takových maličkostí byla spousta, ale kdo by to vnímal, když měl uši zalehlé láskou.. Můj druhý přítel byl v tomhle úplně jiný… Měl moc rád děti, vždycky když jsme nějaké viděli, nemohl od nich odtrhnout oči a v takových chvílích je já nemohla odtrhnout od něho… Byl prostě k sežrání! Pořád jsme plánovali, jak se vezmeme, kolik budeme mít děti, jakého psa si pořídíme… Já sice vím, že to byly nereálný plány, ale v tu chvíli jsme se do toho opravdu položili a mysleli to vážně… Jenže i tentokrát, dokonce jen po pěti měsících, se něco stalo, bylo to sice trochu zamotanější, než minule, ale tím bych se teď zabývat nechtěla,  a já jsem se opět ocitla osamělá, jen prázdnota se jako věrný pes vrátila, aby v těchto těžkých chvílích byla se mnou… Život se opět jevil zbytečný a jakýkoliv další vztah naprosto nemožný…

            Dobu mezi tímto a novým vztahem bych nazvala asi jen „vyplnění mezery“. Byl tu „kamarád“, který tu byl prostě vždycky, když jsem potřebovala s někým být. Nikdy jsem si ale nemyslela, že bych s ním mohla mít něco víc než líbání sem tam na diskotéce…ale stalo se. Jednou jsme spolu byli u kamaráda, kde jsme strávili noc a já se s ním vyspala. Nejhorší bylo, že jsem si ani v tu dobu ještě pořád nemyslela, ze bychom spolu začali chodit. Ale jen kvůli sobě, naivně(opět musím použít to slovo) jsem se domnívala, že on by se mnou být chtěl. Neměla jsem důvod si to nemyslet, tedy až na to, že to byl pěknej děvkař… Ale pořád tvrdil, jak by se chtěl změnit, jak už nechce chodit s někým jen tak, jak chce vážnej vztah a že já jsem právě ta holka, se kterou by teď chtěl být… Holku, která je zrovna zlomená a sama, není těžký dostat, jak jsem bohužel zjistila… Jemu nestačilo, že se se mnou vyspal, on mi musel zlomit srdce, aby dosáhl svého. Byl tak hrozně hodnej, že se mi začal líbit i fyzicky, ačkoli mě nikdy nijak moc nepřitahoval… Uměl tak zatraceně přesvědčivě lhát a přesně věděl co říct, co udělat… Například tu první noc pustil pomalý písničky, najednou se zvednul a požádal mě o tanec, bylo to tak hrozně milý… Tancovali jsme přitisklí těsně k sobě skoro nazí… Prostě mě nějakým způsobem donutil si myslet, že když mu dám šanci, bude na mě hodný a já s ním budu šťastná… Jenže později jsem zjistila, že všechno, co mě na něm přitahovalo, bylo předstírané, on je někdo úplně jiný, doteď nevím, kdo vlastně, protože i teď když se potkáme, chová se stejně a dokonce jako bych já mohla za to, že spolu nejsme… Myslela jsem si, že takovéhle povahy se dají vymyslet jen v nějaké telenovele, ale tahle osoba byla k mé smůle skutečná…

            Po tomto „vyplnění mezery“ se konečně zase objevilo světlo.. Byl jím kluk, se kterým jsem dnes měsíc a tři dny. Jenže poté, co jsem poznala kluky, kteří byli hodní a plní lásky, ale pak mi byli schopni dát sbohem bez vysvětlení a vlastně i beze slůvka „sbohem“, jen se prostě zbaběle neozvali… a kluka, který ať vypustil z pusy cokoli, byla to lež…, jsem měla docela problémy, někomu věřit, někoho si znovu pustit k sobě… A jako kdyby toho nebylo málo, objevily se okolnosti, díky kterým jsem mnohokrát za ten jediný měsíc měla důvod zapochybovat, jestli mi říká pravdu a jestli mu mohu důvěřovat, ale nakonec vždy zvítězila ještě asi ne úplně pošlapaná víra v lidi a v lásku… Ale dnes se stalo něco, kvůli čemu už opravdu pochybuji, jestli celý tenhle koloběh sbližování a rozchodů má vůbec cenu… Nějak jsme se dostali k tomu, že si nemyslí, že by teď mohl s někým zůstat napořád… Proč ale potom začínat něco nového? Neděláme to všechno proto, abychom našli toho pravého? Vážně to někdo dělá jen aby nasbíral co nejvíc zkušeností nebo snad aby prostě zabil čas?? Bylo mi, jako by mi řekl, že je konec. Jak někdo může jít do vztahu s tím, že to nevydrží… Vždyť já po něm nechci, aby si po měsíci myslel, že je to až do smrti, jen nechci, aby už takhle předem byl přesvědčen o tom, že je to nemožné…  Mně je taky dvacet, ale už chci někoho, s kým bych zůstala, nechci někoho na měsíc, dva, chci někoho na celý život. A to je důvod, proč začít nový vztah… Vždyť jinak co je to láska? Je to něco, co nás chvíli baví, a pak milovanou osobu, člověka, se kterým jsme se smáli a milovali, prostě vyměníme za někoho jiného? Vždyť přece když jsme s někým šťastní, tak proč přemýšlet nad tím, jestli jsme na něco takového mladí nebo ne… Prostě to tak cítíme a dokud tomu tak je, tak bychom za to přeci měli bojovat, ne? Nevím, co si s tím pocitem prázdnoty a beznaděje počnu… Mám to skončit? Vždyť v podstatě stejně řekl, že to skončí… A teď na začátku by to aspoň tak nebolelo…

Já ale nechci být zase sama… Půjdu si lehnout a budu doufat, že se jeho pohled na budoucnost změní…