Pozdě, ale přece

Byl sám. Včera dnes i zítra, bude sám. "Samota hřeje, samota je plodná, samota je láhev nedopitá do dna." Když tento verš přečetl, rozplakal se. Vzal si nůž a odešel. Nikdo ho více neviděl. Až po dlouhém čase, spatřili ho zase. Na tváři měl zaschlé slzy a vedle sebe nůž. Jeho duše odešla brzy. Bez rozloučení, bez jediného slova. Spatří někdy Boha? Dřevěný futrál, už hrobař mu tluče. A až s tím skončí, díru do země vykope. Po čase mu uspořádali pohřeb. Černá rakev putuje městem a lidé se pouze s prázdným gestem odvracejí. Nikdo ho neměl rád a tak slaví, slaví jeho pád. Černá rakeva a jen dva přátelé, rakve se chopili. Pozdě, ale přece pochopili, že je měl rád. Nesou rakev a z ní vychází smrad. Tělo se rozkládá a nálada upadá. Pomalu dorazili ke hřbitovu. Rakev položili a šli hledat díru, kde sebevrah spočine v míru. Hledali dlouho, hledali marně. Až za zadními vraty, byla čerstvě vykopaná díra. Tam uložili rakev. Sebevrazi neleží na hřbitově. Stáli nad ním a oba hodili hlínu, která s rachotem dopadla a odřela černý lak. Sbohem kamaráde.

---