Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sebevrah

01. 11. 2004

3019

Autor

Peeracek

Mluvívám o naději

a sama žádnou nemám,

někdy se sama sebe ptám,

jak oči rozzářit,

když se do nich tlačí slzy,

jak se vesele tvářit,

když v srdci láska bolí..

Bolí jak rozpálené uhlí na ledové dlani,

když hlava se sklání

a všechno ji svádí.

Svádí ji k věcem,

co nikdy by nechtěla,

dívá se z mostu a vidí,

jako by tam ležela.

Ležela chtě nechtě

a díra pod ní v zemi,

jak velká, těžko odhadnout,

pád z výšky hodně změní.

Přelézá zábradlí

a stěží se drží,

srdce jí buší jak hodiny na radniční věži.

Přemýšlí zda skočit

a co by z toho měla,

krvavou tvář

a křídla anděla…

Mě se to zdá celkem dobrý, občas sice něco zní trošku kostrbatě, ale zas toho tolik není:-) Jinak se přikláník ke Karabekian, že to že o tom někdo už psal neznamená, že to je o ničem. Píše o tom co cítí, a o tom snad poezie je, nebo ne?

Paria

09. 01. 2005

Dát tip

Sry, já zapomněl, ještě t*:-) Pro povzbuzení!

Karabekian

05. 11. 2004

Dát tip

Neřekla bych, že vo ničem. To, že o tom píše víc lidí ještě neznamená, že je to vo ničem? To si říkáte kritici? Já neříkám, že by to bylo něco extra úplně super truper, ale přece jen mi někdy příjde, že se všichni ve všem snažíte hledat jen to špatný... Já osobně si myslím, že to má něco do sebe..