Komáří večer

Bylo to týden poté.

Ta hrozná chrápající návštěva toho byla vinna. Obrovské vibrace se šířily po všech stěnách a žádný z komárů se neudržel. Popadali do jednoho, tak je to překvapilo. Ani vzlétnout nestihli, kdo by také uměl vzletět hnedka po probuzení. Teď mají křídla v sádrách, chodí pomalu po podlaze a na hlavách jim trčí maličkaté obvázky zpod křídel visí berličky. V noci když jdou na procházku s nimi dělají slabé "ťuk... ťuk... ťuk..."

Hlavně v rozích, tam se scházejí když se plouží kolem stěn. Ale to jejich ťukání je tuze slabé. To člověk neslyší.

***

Bzouďulík: Zdařbůh Honimíre! (pan Bzouďulík byl jeden z mála, kterým se nic nestalo. Je už starý, zkrátka komár v důchodu, učitel ve výslužbě a tak už nelétá a na stěnách se nezdržuje. Ono strašné chrápání přežil na zemi)
Tak co, jak se ti uzdravuje křídlo?

Honimír: Dobrý večer pane Bzouďulíku. Ále už lépe díky za optání, včera mi sundávali sádru, ale musím s tím ještě chodit na rehabilitaci.

Bzouďulík: To je jasné, jak by jsi křídlo nerozcvičil, zatuhlo by ti v kloubečku a také bys už nikdy nemusel létat.

Honimír: Já vím, jenže sestry tam jsou tam hrozné. Pořád jen pískají a navíc samé vysoké tóny, to se nedá vydržet. Křídlem mi stále hýbou, sem a tam, tam a sem, až jsem z toho celý rozlámaný. Naštěstí doktor Bzoudule říkal, že mi už příští týden ukončí neschopletenku. Už se na to těším, pozvedlo mi to náladu...
Komáre (zasnil se)..., znám ti takovou jednu krásnou... té krve... mňam... Já se budu mít až budu zdráv. Kdo má pořád taky jíst ty konzervy, sakrbzzzzzzzzzz. Ale také jsem konečně pochopil význam té sociální daně - jeden mililitr krve za rok. Když jsi nahoře pomáhej těm dole, třeba se jednou poměry obrátí. Teď se mi hodí brát dávky. Ale nezneužívám je, jako někteří komáři tmavé pleti, to ne. Beru jen to co vypiju! Co bych taky asi tak v těch sádrách sám zmohl. Jedině snad šplhat po nohách postele, bzzzzhih.

Jó, příští týden to si vyletím... prvně se prolétnu po celém světě, všechny čtyři stěny oblétnu, počkám až Ona usne, posedím si chvíli na stěně a budu se kochat tím slastným pohledem na Ni. Nepoletím hned, vím, že nemá rychlé usínání. Tuhle trvalo třicet bzuků než usla. Skoro mi ji možná bude i líto... Ona je taková drobná oproti jiným, o kterých jste nám v komškole vyprávěl. Je krásná, o tom není pochyb. Mám vybrané jedno místečko, skoro se až stydím vám to říct, bzz. Schoulená se sama tulí jen ke svým snům. Budu na ní něžný, hebký a tichý, jako vždy. Mám jí vlastně rád i když mi už tolik přátel vpila do stěn. Mám ji rád a taky se přece nenechám zabít že (bzzz-zz-zz usmál se divoce). Dostat od ní facku to by nebylo, jako od mámy, když jsme tajně chodili s Vrtuloškou do spíže. Aj to je snění, jak mně se bude usínat.

***

S těmi slovy se rozešli a do potemnělé místnosti se ozývalo jen tiché: "ťuk ťuk ťuk..."