TROCHU VZTEKU

trochu vzteku...

Slova se mi rozpouští v hlavě
vytékají mi ušima
a cákají na papír.

Jen láhev rozbitá
válí se na ubruse.
Šlápni na hřebík,
dostaneš otravu krve;
a prasklina na obrazovce
a taky spoustu stromů.
Cítím se doma,
tam kam nepatřím.
Omítka opadává ze zdí
a rybičky plavou břichem vzhůru,
jako maličké balonky.
Klepou se mi ruce,
když zvracím do záchoda.
musím počkat,
ale jak dlouho ještě?!
Přezrálá jablka,
kluzká jsou pod nohama
jenom ta bezútěšnost
prázdných , mokrých , ulic...

a nikde žádný kámen,
kterým by šlo rozmlátit můj život
na padrť

---