NEBE

„2000 metrů“ Při vyřčení tohoto slova všechny zamrazí v zádech. Nikdo se nezmůže na nic kromě ubohých vzdechů. Je to vzdálenost jako na konec světa. „Start“,ozve se hrubý výkřik. Hrubší než cokoliv, na co si teď vzpomínám. Stádo se rozbíhá. Ze začátku jsme jako velká rodina - stále spolu –při sobě. Nikdo nikoho nezradí a neuteče mu. Ale po pár desítkách metrů se rozprchnou jako kapky deště a už nikdy se nedají dohromady. Jejich životy se rozdělí. Každý má ten svůj. Já se taky odpojuji. Nemůžu se nechat svazovat tím strašným břemenem pospolitosti. Prchám před zodpovědností vůči všem. Myšlenky opouští mé tělo. „Nemyslet na nic ! “ Utíkám dál. Slyším své sípající hlasivky. Těžký,horký vzduch mi proudí v plicích. Nemůžu . Už nemůžu. Ruce svěsím podél těla. Nohy a jejich bezmyšlenkovitý a automatický pohyb. Žaludek se mi zvedá při pomyšlení jak tohle dopadne. Zastavuji. Chůze mi připadá jako spása. Jako něco nového, krásného a nepoznaného. Ale přesto je to ta nejobyčejnější věc, nad kterou se nikdo ani nezamyslí. Nejvzácnější věc v tuhle chvíli. Teď ji vychutnávám naplno. Jeden krok a ještě jeden a . . .znovu se rozbíhám. Zdá se, že to s menšími přestávkami jde lépe. Po pár metrech se ovšem má představa o tom, že to celé už končí, rozplývá. Dýchání je pro mě stále horší a horší. Další přestávka je nutná.Třesou se mi ruce i nohy. Oči se plaší při pohledu na bahnitou trasu, po které je celá cesta situována. U to dál nejde, už ani krok . . . . . . . . co to . . . . . zvedám hlavu. Nikdy jsem si té krásy nevšimla. Stromy nade mnou vytvářejí pomyslný vějíř. Tu a tam probleskne mezi větvemi paprsek slunce.Otvírá se přede mnou velká bílá louka. Země nepoznaná. Ponořuji se do vlny uvolnění. Necítím tělo ani mysl. Volná jako peříčko. Můžu vzlétnout kam jen se mi zachce. Třeba tam nahoru k nebesům. Mezi hvězdy a anděle.

---