Zamilovaní

Stáli zaklesnutí do sebe stranou od ostatních. Zahrnovali se polibky a něžnými slůvky. Bylo jim jedno, co si o nich myslí ostatní lidé na zastávce.

   Jen oni dva a nic víc.

   Petr je z povzdálí závistivě pozoroval. Jeho přítelkyně ho opustila minulý týden. Jejich slibované „navěky“ netrvalo ani půl roku. Pořád čekal, že se odněkud vynoří, nedokázal na ni zapomenout.

Stočil svůj pohled na starou babičku s holí. Proč ona asi míří do Prahy? Měla jen jednu starou tašku a v ní navrchu noviny, v nichž byl zabalen koláč. Patrně jede na návštěvu za svým synem a vnoučaty. Ale především jede ukázat své snaše, jak se peče.

Petr si rád domýšlel, co kdo dělá, podle toho, jak vypadá.

Když byl malý, četl  jména na zvoncích a představoval si, jak kdo vypadá. Když zjistil, že Matěj Ptáček z protějšího vchodu je chlap jak hora, tak na tuto činnost raději zanevřel.

Všichni nervózně přešlapovali. Autobus si dával na čas.

Muž ve středních letech si strčil mezi rty cigaretu – červenou Petru. Před chvílí sice jednu dokouřil, ale včas si uvědomil, že stráví bezmála devadesát minut v nekuřáckém autobuse. Silný kuřák.

Petr byl rád, že se tohoto zlozvyku minulý rok zbavil. Kolikrát vykouřil krabičku za posezení. Poté co přestal, přibral nějaké to kilo. Začal běhat a za krátko se vešel  zase do kalhot.

Po Petrově pravé ruce nervózně přešlapovala asi třicetiletá žena. Měla velký kufr. Připravena na dalekou cestu. S podobným kufrem od něj odešla minulý týden Klára. Třeba se ta žena taky právě rozešla. Třeba by chtěla utěšit. Ale Petr neměl náladu začínat nový vztah. Rozhodně ne do vánoc. Alespoň ušetří za dárky.

Párek hrdliček se k sobě nepřestával tulit. Jedině oni dva byli nejspíše rádi, že má autobus zpoždění. Možná by jim nevadilo, kdyby nepřijel vůbec.

Ale tak se nestalo. Autobus dorazil sice o deset minut později, ale dorazil. Řidič se gestem omluvil.

Třicetiletá žena se hrnula se svým kufrem dopředu, div že neporazila onu stařenku. Ta se na ni vyčítavě podívala. Další starší žena poznamenala: „To je dneska ale mládež.“

Kuřák spěšně potahoval z cigarety. Nádech, výdech, nádech, zakašlání, výdech…

Loučení mladého páru dospělo k vrcholu. Odlepili se od sebe. Mladík jí podal kytku. Nádherný puget růží. Celou dobu ho držel za zády, takže si ho Petr nevšiml. Uvědomil si, že ještě žádné svojí holce kytku nedal a zastyděl se.

„Budeš mi chybět, lásko,“ řekl on a Petr litoval, že svou slečnu neoslovil jménem, neboť vypadala hodně dobře.

„Ty mě taky, Petře.“

Petr sebou trhl. A hle, jmenovec. Ale o poznání šťastnější. Ale mít takovouhle kočku, to bych ji, milý zlatý Petře, do Prahy samotnou nepouštěl.

Jemu se vymstilo, že dovolil jít Kláře na diskotéku s kamarádkami, když byl v práci. Potkala tam svého bývalého, který se právě rozešel se svou novou přítelkyní. Povídali si a povídali a nestihli si všechno říct, takže se museli sejít ještě jednou a pak ještě jednou. A Petr žárlil a pořád se kvůli němu hádali. Ona by se k němu ale nikdy nevrátila, říkávala. Ale žárlivost všechno zveličuje.

Lidi se valili do autobusu.

„Počkejte, pomůžu vám,“ nabídl se Petr staré paní s koláčem.

„To jste hodný, mladý muži.“ Stará paní byla ráda. Sama by se na palubu nedostala.

„To je ale hodný mladík,“ poznamenala žena z davu.

Vzal tašku s koláčem a podepřel stařenku. Pomohl jí k řidiči, vrátil ji tašku a čekal až zaplatí. Vytáhla velkou peněženku a odpočítala osmdesát korun přesně.

„Děkuji, vám mladý muži,“ tím mu dala najevo, že další pomoc už potřebovat nebude. „Pámbů vám to zaplatí,“ dodala.

Petr řekl, že není zač.

Pomyslel si, že by bylo lepší, kdyby mu třeba za tu službičku zaplatila autobus ona. Ale to po ní nemohl chtít a jelikož za něj nezaplatil ani Pánbů, dal řidiči peníze ze svého.

Sedadla už byla téměř všechna obsazená.

Petr získal jedno z posledních míst u okna.

Kuřák právě zašlápl cigaretu, vyfoukl kouř a zařadil se do fronty.

Samo sebou, že se přiřítilo ještě několik opozdilců. Autobus by mohl mít zpoždění třeba půl hodiny, oni by stejně přiběhli na poslední chvíli.

Ona krasavice si sedla před Petra. Ani se na něj nepodívala a Petr jí to nevyčítal. Kromě rašících fousů na něm nebylo nic k vidění.

Kytku hodila nad sebe. Trošku nešetrně, kdyby růže uměly mluvit, ostře by jí byly bývaly vynadaly.

Druhý Petr na ni zvenku mával. Něco jí naznačoval. Držel ruku u ucha. Aha, telefon. To jí bude volat? Ach ta láska nebeská, pomyslel si Petr a znovu jim záviděl.

Sáhla do kabelky a vytáhla svou Nokii s červeným krytem. Potvrdila hovor a přiložila telefon k uchu. Nic neříkala, jen držela mobil u hlavy. Stejně tak její protějšek. Během tohoto „tichého“ hovoru si hleděli zamilovaně z očí do očí.

Můj jmenovec má pravděpodobně víkendové volání zdarma, trklo Petra. Jinak by se mu tento „telefonát“ nevyplatil.

Ouha! Kuřák si sedl vedle něj. Nejprve chtěl na sedadlo před ním, ale krasavice mu naznačila, že je to místo obsazené. Houby obsazené, prostě se jí nechtělo během cesty čichat cigaretový kouř, kterým byl muž prosáklý skrznaskrz.

Dveře se zavírají, ale…ještě jeden opozdilec. Řidič už chce odjet a nedbá na nešťastníka, ale ten vytrvale běží vedle autobusu. Nakonec to řidič vzdá a zastaví.

„Děkuju mockrát,“ sotva popadá dech. Má na sobě batikované triko a seprané džíny. Přes rameno mu visí prázdní tlumok. Vytáhne z něj peněženku a platí. Petr ho podezírá z toho, že v ní víc než na tuto cestu nemá. Sedá si vedle stařenky s koláčem. Předtím ji samozřejmě slušně pozdraví.

Autobus se znovu rozjíždí. Nádraží nechávají za sebou. První křižovatka. Červená.

Petr vyhlíží z okna. A to je překvapení! Kdo to nestojí celý udýchaný na chodníku. Petr s telefonem u ucha.

Škatulata batulata  - změna barev na semaforu a znovu v pohybu. Petr chce běžet, ale uvědomuje si, že je to marné. Stojí na rohu chodníku a k Petrovu údivu mluví do telefonu.

„Já tebe taky….budu končit – baterka.“ Jeho láska ukončuje hovor – asi si už nechce dál povídat.

Petr ještě viděl, jak Petrova ruka s telefonem zklamaně klesla. Pak mu zmizel z dohledu. Kupodivu se za ním otáčel déle než jeho dívka. Ta nyní datlila o stošest smsky. Takhle moc baterku neušetříš, holka.

Petrovo soused nervózně vyklepával prsty do sedla před sebou nějakou rádoby melodii. Pět minut bez cigarety a už by chtěl další….Opravdu silný kuřák.

Petr si vzpomněl na Kláru. Jednou spolu jeli do Prahy. Do zoo. To bylo ještě na začátku, kdy si mysleli, že je jen jejich láska a nic víc. Žili z podpor a stačilo jim to. Pak dostal Petr práci ve směnném provozu – v jedné sklárně. Měli víc peněz, ale na druhou stranu méně času jeden na druhého. A najednou dostal Petr kopačky.

Nechali Teplice daleko za sebou. Krajina za okny rychle ubíhala. Dívka před ním vesele posílala jednu zprávu za druhou. Petr domýšlel, co si ti dva mezi sebou píší. Nepotřeboval žádné složité dekódovací zařízení a tušil co v těch smkách asi stojí. Ještě nedávno přeci psal zamilované zprávy ze sklárny. „Moc mi chybíš. – Stýská se mi po Tobě. – Chci být zase s Tebou. – Líbám Tě.“ A samosebou: „Miluju Tě.“

Podíval se na svůj mobil. Žádné nové zprávy. Najel do archívu a nechal načíst poslední smsku. Byla od Kláry. Přišla včera večer. Znal ji už nazpaměť: „Petre,musim s tebou mluvit.Vim,ze mas zítra volno.Prosim,prijed.Budu u taty kolem poledniho.Je to dulezity.K.“ Po týdnu první kontakt. Nechápal, o čem s ním chce mluvit. V duchu doufal, že se k němu chce vrátit. Přijal by ji zpět bez váhání. Ale tohle mu určitě nechce. Přece mu řekla, že ho už nemiluje.

Došlo mu, že ještě neodpověděl. Moc se nerozepisoval: „Uz jedu“ muselo stačit. Vždyť už se za dvě hodiny uvidí…

Po bolestném rozchodu našla Klára azyl u otce. Její rodiče se před deseti lety rozvedli – máma zůstala v Teplicích, otec, velký podnikatel, se přestěhoval do hlavního města. Tátu měla vždycky radši, tak šla k němu.

Petr se rozhlédl po autobuse. Kluk v batikovaném tričku dojídal kus koláče. Dostal ho pravděpodobně jako odměnu za to, že si se starou paní během cesty povídal. O ten kousek budou mít její vnoučata méně.

Řidič telefonoval. Se zákony si starosti nedělal. Když něco chceš říct, tak to prostě řekni.

Desetiletá holčička, která cestovala s maminkou, měla na klíně otevřené páté pokračovaní Harryho Pottera v modré vazbě a doslova hltala každé písmenko.

„….tak prosím tě, vydrž. Do dvaceti minut jsem v Praze….Ne, beze mě to nepodepisuj,“ telefonoval muž sedící na zadní sedečce. Pak se z těch míst ozvalo zakletí: „Sakra, to je teda pokrytí. Hlavně, že se tím pořád chlubí….“

Dívka před Petrem si udělala pohodlí. Posunula svou sedačku dozadu, až mu narazila do kolen. Překousl to a trošku se uskromnil. Stejně už budou brzo na Holešovicích.

Zavřel oči a zívl. Neměl dnes volno, byl po noční. Co mu asi tak Klára chce?

Ostrá zatáčka – autobus vjíždí na nádraží.

„Konečně,“ vydechne muž vedle Petra a hrne se ke vchodu.

„Počkejte, až zastavím,“ nabádá ho řidič.

Petr nikam nechvátá. Nechce se mačkat. Dívka před ním volí jinou strategii. Posunuje se na vedlejší sedadlo, strká nohu do uličky. Milí úsměv a mladý podnikatel jí dává přednost.

Na chodníku stojí nějaký mladík. Playboy. Oblečení čišící novotou, na očích sluneční brýle, které si nyní posouvá do čela. Petr ho tipuje, že čeká na babičku s koláčem, neboť v autobuse není žádná holka, která by se k němu věkově hodila.

Petr vstává. Pozoruje, jak mladík v batikovaném triku pomáhá staré paní. Dostal koláč, tak ať se snaží. Jemu nedala nic.

Už se chce vydat ke dveřím, když tu se zarazí. Kytka. Dívka tu zapomněla kytici od svého přítele. Petr jásá. Má důvod se s ní seznámit. Na nic nečeká, bere růže do ruky, samo sebou opatrně, nechce se popíchat a žene se ven. Rychle, aby mu dívka nezmizela v metru.

Ale nemusel spěchat.

Ona dívka nikam nechvátá.  Stojí před autobusem. 

Petrovi padá překvapením čelist.

Majitelka kytice vášnivě líbá toho, jemuž dal Petr přízvisko playboy. Tak tohle nečekal. A divilo se tomu víc lidí.

„To je dneska mládež. Má dva kluky….“ zaslechl za sebou.

Petr úplně zapomněl na růže ve své ruce.

Ani se ale nedostal k tomu, aby mohl v duchu politovat svého jmenovce Petra. Odkudsi se vynořila Klára. Usmívala se. Nečekala, že jí Petr dá kytku. Petr taky ne.

Ale pro nový začátek to bylo dobré znamení.

www.vaclavroman.cz