Odkaz

     ODKAZ

Oči stínů nikdy neuzřely slunce,

nikdy nepoznaly večerního konce.

Přesto stále s tikem prazvláštního míru

podléhají mrakům a skrývají svou sílu,

hluboko, k nedohlednu.

Ruce, které zemi hladí něžným vánkem,

v klíně podřímujíc trpí lehkým spánkem.

Až pak vzbuzen nadechne se vítr k činu,

bouří, jak když v lásce příznáme si vinu,

divoce, k nedohlednu.

V kraji říček síť jak vlasů cop se plete

vytváříc bludiště, v nemž leckdo se splete.

Když jarem znaven k spánku mráz se ukládá,

proud živlu novou mapu světa poskládá,

nádherně, k nedohlednu.

Pevná nit duší světa křížem prochází,

žádná barev sedmerých na ní neschází.

Jen černé není, co déšť s bouří vytváří,

když z mostů duhových úsměvy do tváří

vkročí

         až

                  k nedohlednu.