Země Stínů

Země Stínů

Odešel do země Stínů,

zabouchl za sebou dveře, zahodil klíč.

Odešel dobrovolně nenáviděn všemi,

není pro něj cesty zpět.

Stojí na kopečku v zemi stínů,

dívá se do dáli za obzor.

Vidí tam svět Bláznů.

Blázni, kteří ho zavrhli a odsoudili,

byl nemilován a nenáviděn.

Pozemská muka stravovala jeho duši,

jeho cesta životem se rozplynula.

Nebylo mu přisouzeno štěstí pozemské,

jenom utrpení, už žádný záblesk světla.

Prohrál boj se životem.

Šíp lásky probodl srdce jeho.

Jenže oni, okolí mu záviděli šíp lásky,

nepřáli si vidět jeho radost.

Zelenali závistí, skučeli touhou po pomstě.

Využili její slabosti, vytrhli šíp,

aby bylo dílo dokonáno

vyrvali mu i jeho srdce, usmrtili city.

Odešel, v beznaději.

Pryč ze země Bláznů.

Teď stojí sám,

na kopečku v zemi Stínů.

V mysli ho hřeje pocit úlevy,

shodil ze sebe břímě tělesné.

Přistoupila k němu černě oděná.

Kostnatou rukou se dotkla ramene nešťastníka,

pocit zamražení otřásl jeho tělem.

Černota pozvedla ruku a kostnatým prstem ukázala za obzor.

V prázdných očích zahořelo černé světlo.

Na tváři nešťastníka se objevil lehký úsměv,

bez srdce pro něj nebyly city.

Plání se ozval smích, bylo mu všechno jedno,

ať svět Bláznů shoří v plamenech vlastního zoufalství!