Cesta domů

Je již dávno tma a já ležím na gauči, odpočívám a relaxuji. Těžko lze uvěřit, že od mého tréninku v Libereckém bazénu uplynuly už dvě hodiny. Únava mě na chvíli přemáhá, víčka se mi zavírají a já sním. Ve snách se opět vybavuje moje dlouhá cesta domů.

Běžím a taška s mými věcmi mě při každém kroku bouchne do boku. Někde za mnou slyším supění Vojty a Petra. Tuhle tramvaj prostě musím stihnout ! Jinak se domů dostanu až bůhvíjak pozdě. Na přechodu se skoro nechám přejet autem a skoro skočím tramvaji pod kola. Řidič naštěstí zastaví a nechá nás ještě nastoupit. Tramvaj vyjela a my ještě nějakou chvíli nemůžeme popadnout dech. Podívám se po svých dvou kamarádech a pomyslím si, jak je možné, že se nám tomuhle pravidelnému sprintu na tramvaj skoro nikdy nepodaří vyhnout. Zaháním tuhle myšlenku stranou a za chvíli už nevázaně kecám s Vojtou a Petrem. Koleje duní, spoje skřípou a tramvaj si proráží svoji dlouhou cestu do Jablonce. Na půl ucha poslouchám Vojtu a dívám se z okna. Světlo tramvaje zahání tmu, když si razí cestu temnotou a vrhá stíny na blízké okolí. Výjevy jenž vykresluje se podobají snu. Paprsky světla a stíny noci spolu tančí, vznášejí se a proplouvají světem kolem mě. Náhle však vjíždíme do města a světlo pouličních lamp zaplaší stíny zpět do mé fantazie. Tramvaj naposledy zastavuje a končí tak svoji noční jízdu. Prodírám se ven a pokračuji s Vojtou a Petrem směrem na Dolní náměstí. Tady se naše cesty rozdělují, neboť autobus do Janova nečeká a mě čeká ještě dlouhá cesta.

Lidí v autobusu není mnoho a než se stačím posadit, autobus již vyráží na svoji další cestu. Vylovím z tašky láhev s pitím a po douškách s vychutnávám jeho chuť. Autobus se prodírá nočním městem a ruší tak jeho zdánlivý klid. Prázdné ulice, světlo lamp a černočerná noční obloha vytváří zátiší až nepřirozeného ticha a míru. Po výjezdu z města lidí v autobusu ještě ubylo. Většina sedadel je neobsazená a na jen na několika z nich někdo sedí. O jednom z cestujících se ani nedá říci, jestli sedí nebo leží. Kdo asi jsou ti lidé, kteří jedou tímhle autobusem, pomyslím si. Kam asi jedou a proč ? Autobus začne šplhat do kopců a čím dál víc se blíží konci své cesty. Tmou občas probleskne světlo rodinného domku a z dálky zní zvon z kostela. Hluk motoru uspává a se opírám hlavou o sklo. Náhle mě nějaký známí hlas upozorňuje, že jsme na konečné. Trochu omámeně vystupuji a snažím se probrat. Poslední část cesty jsem zřejmě musel usnout, s tváří přitisknutou na skle. Těch několik lidí, co jeli až sem se někam rozchází a i já se vydávám na cestu. Ještě pořád nejsem u svého cíle.

Kazetu do walkmanu, walkman do kapsy a sluchátka do uší. Kdesi v hlavě se mi rozezní Era a já přidávám do kroku. Z Janova až k nám domů je to pořádný kus cesty. Lampy nesvítí, ale mně to nevadí. Touhle cestou jsem šel snad stokrát, za deště i za sněhu. Era se vznáší v táhlé melodii a já se automaticky vyhýbám díře v silnici. Nevidím ji, ale vím že tam je. Na les kolem cesty se nedívám, již dávno jsem si na tuhle zkratku zvyknul a vím, že tady žádný šílenec s nožem nečeká. Jsem tu jen já, s hvězdami nad hlavou a cestou před sebou. Era stále ještě hraje a staré gotické tóny mi rezonují v hlavě. Zpívám si kroku a tajemná slova se rozléhají tmou. Vystupuji na kopec a Era se náhle rozezní v vysokém majestátním tónu. Do očí mi vybuchne silné bílé světlo, které zastíní hvězdy a já před jeho září skláním zrak. Náhle kouzlo okamžiku pomine a já se dostávám z dosahu lampy, která se tak se tak náhle rozsvítila. Okolí zase je tiché a klidné, když si temnota vzala nazpět, co jí světlo na čas vzalo. Daleko na kopci je mezi stromy vidět světlo Královky, které mě navádí k domovu, jako maják loďku do přístavu. Za chvíli již spatřím teplé světlo našeho domu. Staré dveře se s skřípotem otevírají a do nosu mě pronikne vůně těch tak známých míst. Jsem doma.

Cesta temnotou je u konce a já se probouzím na gauči v obýváku. Setřásám ze sebe zbytky spánku. Sny se vracejí tam, odkud přišly a já odcházím nahoru do svého pokoje.