David Bowie bez sebe

listopad a hlas v zaprášenym podivnym koutě poezie kde jen tak srkáš kávu u stolu bez ubrusu na těch několik vteřin bez odpovědi kdy zpoza ušmudlanýho - pocintanýho baru v záplvě cigaretovýho kouře se topí opilý zločinecký ksichty a tváře oči čelisti a jiný bědný věci ...na pozadí malby kapku do růžový tak trochu nakročena mezi těma věcma člověka který nazýváme věčnost či smutek lehce se do sebe zaklíní hlas pana davida b. a malá ještrčí imaginace a sen putuje lunaprkem slov a vydává se na šikmou plochu v propujčené podobě někoho koho znáš tak jako sebe ale vtomhle okmažiku jsi bez výrazu tváře bez osobnosti bez řas  bez podoby  .....bez sebe