Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStížnost
20. 10. 2000
4
0
2908
Autor
Laďa
Víš, chtěla jsem, abys na mě nekřičel, a chtěla jsem, abys mi přál to nejlepší. To nejlepší pro moje oči a moji duši, ne pro tvoji. Chtěla jsem zadržet konečně pláč, až budeš rozhazovat rukama a moudře se smát. Chtěla jsem nepřestat říkat táto a zapomenout, jak sis stěžoval, zapomenout, jak jsem to zkazila. Pokusit se nad sebou zamyslet, jak sis to vždycky přál, když říkal si: „Zamysli se nad sebou.“ a neslyšel, že každý má nad sebou myslet. Říkal si: „Zamysli se“ a zakázal si myslet, že to mám nechat tobě. Já jsem tak brečela, snad že nerozumím ti nebo sobě. Snad bolely mě rány, které se nepřirozeně dlouho hojí. Snad bolely i rány jeho, které asi nezmizí nikdy. Vidím je v nás a pálí. Nepochopíš, že můžu být tak zlá, že nepřijmu tvé dobro. Vždyť přece nemůžu být tak hloupá, já, tvoje dcera. Zabil bys mě za to, že nerozumím co říkáš. Ten pocit, že kolikrát už chybělo málo. Věčný boj mého a tvého dobra. Nenávist a možná kde je láska? Vzpomínám na chvíle veselí, to bylo ještě kdysi, kdy věřila jsem v tvého boha a těšila se z tvojí péče. Když ale ptáče chce vydat se cestou svou, tak zastřihni mu křídla, ať náhodou neletí z řady, ať náhodou orla nepotká. Snad vytasil by drápy. „Buď stejná jako druzí a doufej, že si tě nevšimnou. Těš se, až povolím ti začít svůj život.“ Budu smět být sebou? Možná. Jednou.
Ty koleje jsou úzké a já jen při zemi vrávorám,
už nemohla jsem jít tak rovně a přitom shrbená.
Proto teď, tatínku, od tebe musím, utíkám.
*Stížnost: znám, a dosti nehezkým způsobem mě těší, že v tohle není jen "naše" záležitost ... já jen nemůžu utíkat doopravdy, přesto i když stojíme vedle sebe, mezi mnou a mým otcem je nedozírně vysoká stěna z neprůhledného a studeného kamení ... poslední přímá řeč v 1. bloku textu je bolestně pravdivá ... ještě že to tak necítím ... tři závěrečné verše nesmírně okouzlující ... snad nebudeš smutná dlouho ... lék na smutek znáš ... předepisuji třikrát za minutu ... pořád ... jeden ťypťap jako náplast na bolístku...
m.
Bambulko toť otázka: Bohužel či bohudík? Momentálně neděkuju.
Ten bezejména je kdo?
Carodej: no napiš Laďe sonet místo mě... (já už jeden napsal)
Lada: já se přiznám, já ti ho nedal...
Merle od tebe tip nepotřebuju. :-)
A nenuť nikoho do sonetů, to se mi nelíbí.
Uh.....
nejdřív mne zamrazilo to "bohužel Čaroděj" - než jsem pochopil, že to není namířeno proti mně, ale že Tě inspirovala moje báseň.
Když čtu Tvoje řádky, chápu, jakou bolest asi prožívají jiní u mých veršů. Díky Ti za to, že jsi dala nahlídnout Tvýma očima.
I když... mám děkovat?
Merle ulítlá jsem, to jo. :-))
Čaroději ať děkuješ nebo ne, neni zač.
A nevim, dlouho to tu asi nenecham.
moc krásně... mít přístupovej kód k múze, píšu ti další sonetík (výzva pro tebe čarodeji)
Laďo, jestli se nepletu, já ho dal.
Merle, asi jsem při pátku nechápavej.
vzpoura mladí, které už nechce dál nést štafetu rodičů... jak dobře tohle znám...
Jsi silná na to, zvednout hlavu a udělat ten první krok... zvládneš to!!
Tak strašně smutné. Já to mám něco podobného taky za sebou.
Můj tip máš za dokonalé vykreslení té hořkosti.
Bambi už jsem ho udělala, ale jako vzpouru mládí bych to nebrala. Nevim, co znáš nebo ne, tak ti na to nic nemůžu říct.
nezbývá než říct: znám... jestli bohužel nebo bohudík, je proměnlivý...
Oj, oj, oj, jak Ti rozumím .. já to mám sice už přes 20 let za sebou, ale
vzpomínky dokážou bejt svině ....