Indispose

„Drž hubu“, povídám mu, „drž už konečně hubu“. Mezi slovy se zešeřilo. Byl hezký den, takový povedený, jen ta tma mezi slovy.

Hodila jsem si kamenem a začala mlčet, výhružně. Dost na to, abych silou vůle zvedla nůž, který jedním tahem roztrhl tmu. Rozletěla se na miliardy buněk, byla tak krásná. I on byl. Vyděšený, připravený k boji. Na čele se mu udělaly skvrny z napětí, na malou chvíli vypadal jako muž. Nedalo se na něj dívat déle, než tu jednu setinu vteřiny..

Nemohla jsem jinak, než odejít. Začala jsem se rozhlížet. Na nádraží jsem si z automatu vybrala planetu, která je přijatelnější pro bytí mého druhu. Třetí zespoda vypadala nejpřívětivěji. Zmáčkla jsem výběr a zatočila se mi hlava.

Miluji bizardní příběhy, jsem často jejich součástí. Vyhledáváme se, máme spolu zvláštní úmluvu, kdykoli by se mohlo stát něco netradičního, rychle se sejdeme. Ano, i  takové úmluvy existují.