Krev

Krev

Krev. Všude kolem mě je krev a kusy lidských těl se válí bezvládně na zemi. Mám pocit, že jsem jediný kdo přežil,

ale co se stalo? Srdce mi prudce bije. Z nohou odhazuji něčí ruku.  Ještě se škubala, když dopadala na rudou podlahu. Pokouším 

se vstát, ale nechci udělat žádný hluk. Bojím se toho mrtvolného ticha. Radši se budu plazit a prodírat tou hrůzou než na sebe upozornit. Vidím dveře na konci místnosti, musím se k nim rychle dostat.

Už jsem u nich, raději se nebudu ohlížet. Otvírám je. Vedou

do dlouhé chodby plné dveří, v jejímž středu svítí rozviklaná lampa. Chodba je netknutá a čistá. I když stíny mohou hodně zahalit.

Na nohou mám boty, musím je sundat, abych neudělal stopy. Stoupám na nohy, rychle přeběhnu chodbu. Dávám pozor, aby mě nikdo neslyšel. Musel to být zázrak, jsem úplně netknutý. Slyším smích. Je ďábelský a temný zároveň. Blíží se. Začíná se mě zmocňovat panika, intuitivně šáhnu do kapsy, cítím klíče, je na nich číslo pokoje, kolem kterého jsem právě proběhl. Nevím proč,

ale neváhám je otevřít a vstupuji dovnitř. Automaticky rozsvěcím vypínačem po mé pravici. Je mi jedno, že na něm zanechávám krvavou čmouhu. Rychle zavřu a zamknu. Musím se omýt od té spousty krve, jako by na mě nedolehlo to co jsem viděl. Náhle mi to je jedno. Moc mě mrzí, že mám zakrvácené oblečení. Modlím se,

 aby to šlo vyprat. Jdu do koupelny. Zrcadla jsou rozbitá, válejí se na podlaze, ani se     na sebe nemohu pořádně podívat. Sbírám alespoň střep, mám nutkání vidět svůj obličej plný zaschlé krve. Nic však nevidím. Jako bych se díval do prázdna. Vůbec si neuvědomuji tu strašnou věc až po chvilce mi to začíná docházet. Intuitivně                si šahám na krk. Jsou tam dvě dírky po kousnutí. Už zase slyším ten smích, jde z mých úst. To já je zabil. Jsem upír!