Mezi?

A tak to jsem píšu a doufám, že mi někdo poradí...že někdo třeba ví, co je lepší :-).

Stojím mezi dvěma světy. Vím to. Cítím něco, co nechápu a přitom si tak strašně přeju, aby byla pravda to, co chci. Chtěla bych si umět vybrat. Vím, že v podvědomí vybráno mám, ale copak člověk sám, když si vybere, můžeme mlčky od druhého očekávat, že přijme jeho vyvolení? Možná je to bláhové, ale je to ve mně. Je pravda, že když koni se zasteskne po kostce cukru, a blízko nebude žádná, nezbyde mu nic než seno. Jo, ale pořád je to lepší, než když kostku uvidí a nedosáhne na ní, nikdo mu ji nepodá. Cítím se přesně tak. Vidím tu sladkou bílou radost, ale je jen moje vina, že ruka zůstává viset dál podél těla. Možná mám strach, že se rozpadne na jednotlivá krásná zrníčka a já už se nebudu mít ani na co dívat. A tak ji tedy nechávám ležet dál. Doufám, že přijde sama. Vím, nemá nožičky, ale třeba zafouká vítr a ona se ke mně dokutálí aniž by sama chtěla. Nic jiného ji nezbyde. Já pak nastavím dlaň a budu se kochat radostí, že je u mě a jen moje. Že ji nemusím půjčovat. A to je právě ono. Nevím, jestli je lepší toužit po té kostce tak, abych ji mohla zmáčknout v dlani a nebo jestli je lepší pocit, že tam leží. Třeba tam leží kvůli mě a těší se z mé přítomnosti jen tak, že mě pozoruje, že na dálku jsme vlastně my. Ale může to takhle fungovat? Protože já vím, že se z ní chci těšit, ale i tím, že mě bude hřát do rukou...

---