ZVONY ZABÍJEJÍ (1.část)

ZVONY ZABÍJEJÍ

1.ČÁST

              Byl jeden z těch mrazivých, pozdních podzimních  dnů. Na obzoru se již rozednívalo, jasná Jitřenka krvácela. Stromy jen méněcenně kladly své dary k jejím urozeným nohám a klaněly se jí  v silném černém větru. Ta rudá kráska,  plakala, její milenec Měsíc opustil jí, ten bastard! V tom se ospalou ranní krajinou ozvaly zvony, byly to zvony z města, z toho malého města schouleného v údolí. Dnes zněly nějak jinak, měly jasnější hlas než kdy jindy, něčemu se zlostně chechtaly.Ten odporný smích, byl chorý, ostrý jako žiletka,  smály se jako labilní debil. Stále znovu a znovu, jejich smích naplnil svou ohavností celý kraj, každý milimetr té posvátné krajiny. A najednou, jako když utne, byly zticha…novogotický kostel utichl, jako nemluvně, které matka umlčela hladce. Podzimní krajinu naplnil strach a úzkost, táhlý křik. Byl to zvoník, ječel „Sakra strčte mu někdo něco do huby, sklapni.“pomyslel si farář zpruzeně.

„Jak mě to ukájí, je to krása, jo, JO ještě víc křič, no tak, otoč tu mrtvolu, pohlédni na její tvář, kde má oči hm? Pche, nemá je, včera našel jsem své oči , ztratil jsem je v denním světle a teď…vidím líp, než kdy dřív! Pohlédni, kde má údy  hm?? Nemá je! Však já již ano…“

                Válela se tam, ta odporná mrtvola, celá zohavená, její údy byli odděleny od těla, nebyl to žádný chirurgický zákrok, ale nakonec se povedlo, té odporně zapáchající zdechlině chyběly oči, byly ukroucené, nebyla to žádná mistrovská práce, ale přece je neměla. Ležela tam v kaluži krve, červy našli si svůj ráj. Chudák zvoník, byl z toho značně vyveden z míry, netrvalo dlouho a obsah jeho žaludku, se ocitl zpět na denním světle. Zavolal otce, byli na posvátné půdě,  jen požehnal mu, aniž by věděl  kdo to je a odnesl jej dolů na trávu, kde pálili mrtvoly. Spálili proto nebožtíka, na tom místě, kde se škvařila chudina, když neměla na hrob…ten smrad byl neskutečný, jako zkažená vajíčka, všem se z toho obracel  žaludek!

                 Tam v koutě hřbitova všiml si otec Marcus něčeho divného, jeden hrob zmizel, byl tam už od nepaměti! Však nemohl si vzpomenout, čí jméno rozbořený obrovský náhrobek nesl. Jediné, na co se jeho otřesená mysl zmohla byla vzpomínka na datum na náhrobku, pamatoval si jej přesně, ubožák, zemřel před sedmi-sty lety od jeho narození… Bylo to roku  1303. V té době zde místo nynější fary a kostela stával hrad, tehdejší velmoc v okolí, však majitel jeho nechal jej zbořit  a zasvětil toto místo raději církvi, údajně pro nevýhodnou pozici „Jaký žvásty!“ pomyslil si farář.

                  Nepřekvapovalo ho, že na posvátné půdě byla nalezena mrtvola, nebylo to poprvé, pár šílenců se již pokoušelo skočit z věže, z nešťastné lásky, ze záliby v chlastu, či jen z černých myšlenek. Jediné co jej mírně znepokojovalo byla myšlenka, jak je možné, že mrtvola byla v tak ohavném stavu?! I na tuto otázky si dokázal odpovědět, možná je to jeden z místních občanů, ukrývají se tady i pofiderní individua, ale rozhodně nechtěl, aby se to kdokoli dozvěděl, nestál o tázavé pohledy ostatních o zájem o jeho království, fara byla jen jeho a sester, nikdo jiný nesměl do tohoto božího chrámu, jen bohoslužba a zpovědna byla určena lidem, nestál o stupidní otázky všetečných dětí, nikdo to nemusí vědět, proto otec zakázal zvoníkovi Matoušovi o všem mluvit, měl dost toho směšného zájmu o něj…

                  Uchýlil se proto v poklidu dovnitř „ Hmmm ten náhrobek ukradl zase nějakej smrad, to je normální, nebylo by to poprví, zas nějakej nadšenec archeolog, nebo ňejakej feťák, co nemá prachy na svůj fet…nevděčníci!“ Pomyslil si stroze a zalezl do tepla božího chrámu…

                   Schylovalo se již k obědu,  farou se  rozléhala vůně  jídla, tak ještě pomodlit jedenkrát zdrávas Maria, když tak vykonal vydal se temnou chodbou, která vedla ke schodišti, musel projít skrz spojku do ženského kláštera, kde bydlely sestry a kde se nacházela i jídelna spolu s kuchyní, vedle ženského kláštera stála nemocnice , z jejích oken bylo vidět ven na zahradu, kde jeptišky, bylo-li  slušné počasí  rýpali svými  štíhlými prstíky do hlíny, neměly se však zač stydět, jelikož fara byla odstrčena od města, kvůli rozjímání. Co se týče faráře, měl své vlastní křídlo, jeptišky se staraly jen o klášter spolu s nemocnicí, starostí faráře byly bohoslužby a myšlenkové rozjímání, proto měl ten objekt jen pro sebe a pro dva zvoníky Matouše a Pavla, ti obývali první patro, ve kterém byla jen kůlna a písárna, druhé patro patřilo Marcusovi, vedle jeho ložnice byla jen knihovna , koupelna a vstup na onu věž, nic víc, nic míň.

* * *

(na obědě)

                     Maso chutnalo mu nějak divně, bylo sladké a nedopečené, proto otázal se sestry, jenž vařila  ne z vybíravosti, či z pohrdání, to ne, odpusť pane, bylo dobré, ale dnes… pomyslil si a směřoval k sestře Marii. „ Dcero, smím se tě zeptat, z jakého masa připravila jsi dnešní pokrm?“ Tázal se  zvědavě „ Dobrý den otče…“ pozdravila uctivě mladičká sestra „… připravovala jsem jej z masa, které přišlo dnes ráno, usoudila jsem, že je z dneška, protože včera tam nebylo. Však víte, že  není každý den takové posvícení, maso máme jen málokdy a vzhledem k našim podmínkám, se rychle kazí, proto udělala jsem jej dnes. Vy se na mě zlobíte otče? Bylo pro nějaké vyšší účely?“ zeptala se zděšeně. „Ne, ne. Však dnes ráno, pro žádné maso jsem neposlal, potraviny chodí vždy  12. a dnes je 6….“ řekl zamyšleně, „Potom tedy je to dar boží, bůh se smiloval, bůh se smiloval, všechna sláva, aleluja, aleluja…!“ vykřikovala jeptiška…

                         Byl  to dar ale byl darem satanovým! To maso nebyla to žárná mršina, však maso z lidské zdechliny, teprve večer, když rozpouštělo se v žaludečních šťávách celého kláštera uvědomil si  to. Cítil  jak  maso té  mrtvoly spojuje se s jeho vlastním, proto ta sladká chuť.. „Ne nesmím nikomu říct, co se tady děje, nesmím, nejsem blázen, sním-li tak snažně tě prosím bože, dej, ať  probudím se,  již zachází tato hra příliš daleko!“ obracel se s tichou prosbou k bohu, však bůh nic! Byla  půlnoc všichni spali, jen zvony pištěly, řvaly smíchy, ten smích byl jiný, křičel, vřískal, nesmál se již jako blázen, však  pištěl jako  oběť….

„Jen křičte zvony, jen křičte, ať celé okolí probudíte, procitá temný pán….jen křičte, že jsem zpět, ať klaní se mi všichni k zemi,  od tohoto  dne za měsíc, že završím svou moc! Jsem  zpět  tak vykřičte  to  do světa,  že zemi čeká zkáza! Svět utopím v rudé lázni, nastolím pevný řád,  vy shnilí, červy prolezlí mí služebníci vstávejte! Nadešel náš čas, proto bijte zvony, bijte  zběsile  na  poplach!“

….na hřbitově sedělo něco ohavného, bytost, nevím přesně jak vypadala, však sešívala si trup k údům svého těla, nevím ani, zda byla to žena, či muž, hlas měla zvonivý, ale zároveň mocný a dunivý, tam v měsíčním světle, nedalo se rozpoznat  kdo je to, jak vypadá, však jen nad vykopaným hrobem stálo to….ta animální bytost, ta zrůda , ta fekální sračka, stála tam a civěla, chechtala se a vyváděla…..s východem slunce se do země ztratila. Zvony utichly….

                                Ráno nevyšlo Slunce, obloha byla temná, dnes radovala se ta kráska rudá ze svého Měsíce. Z černé oblohy snášely se dolů těžké kapky deště, jednu chvíli zdálo se, že mají načernalou barvu. Zvony opět bily surově, jako kudla, která  zabořuje se a vynořuje z hrudníku, jako blázen, když trýzní svou oběť…jako souhra matky a dítěte, když souká do svého malého mazlíka jídlo, které nechce pozřít. Přes noc, zdálo se mi, že z krajiny slezla všechna radost a krása, byla mrtvá, Gaia matka země umřela, nějaký odporný červ zevnitř rozežíral jej, až prožral se jí do mozku…je mrtvá! Díky bože, žádný příšerný kvílení Matouše, nechápu co to jej napadlo, takhle začít ječet, ještě připoutá pozornost.. pomyslil si optimisticky představený a šel vykonat ranní očistu do koupelny. Tak tam stál a myl si obličej,  měl ve zvyku dívat se z okna mezitím, než jej  pořádně osuší. Každé ráno naskytl se mu pohled na listnatý les, byl to krásný pohled, uklidňující, však dnes nebyl to pohled, který by mi dával sílu…

Díval se tam k tomu lesu a spatřil, jak se něco houpe tam na větvi, bylo to oděno v černo-černém hábitu a houpalo se to ve větru sem a tam…ten oblek připomínal mu jeptišku….Panebože byla to jeptiška, na hlavě měla pytel, takže nebylo možné rozpoznat, která ze sester to byla, proto rozhodl  se jít blíž…

                                Vyběhl z temného příbytku a zběsile běžel k místu nehody….hřbitovem, planinou, až dorazil k lesu, k onu lačnému stromu, kde visela…Tam na větvi, její údy ohlodané byly na kost,  půda pod jejím zohaveným tělem nasáklá krví. Roucho její nebylo již černo-bílé, ale krev zmáčela jej, z černého zmáčeného hábu kapaly slzy jejího těla. Lačná země polykala jej, ač byl podzim, ten strom přes noc rozkvetl, jeho květy byli jasně rudé...

                                  Farář neměl odvahu strhnout té nechutně zavánějící zdechlině z hlavy pytel, no tak vzmuž se ty bastarde, chováš se jak baba, dělej, vštěpoval si stále do hlavy. Vzmužil se, strhnul jí proto z hlavy zakrvavený pytel a spatřil na kost ohlodanou lebku, jen ve dvou dírách v její hlavě to sršelo životem, červí rej,  barevní degustátoři, pochutnávali si na jejím mozku, zjevně v něm nic neměla ( za noc lebku vyprázdnili naprosto precizně), pomyslil si škodolibě farář( Odpusť bože, nevím co to do mě vjelo….).  Když pomyslil si tuto myšlenku, jakoby slyšel ve svých uších cizí smích, škodolibý, ani ne vysoký, ani ne  nízký hlas, jednu chvíli smál se zvonivě, jako anděl a tu druhou dunivě a odporně jako nějakej vyšahanej mozek! Do prdele, co to má znamenat, to tady všichni chcípneme, nebo co?! Tu  mrtvolu musím rychle spálit, nebo někam ukrejt, než ji najde ten hňup Pavel, nebo ten zasranej slaboch Matouš, ale kam, KAM? Bože pomoz mi…… (Bůh však nic)….Marcus na to přišel, odtáhne její tělo do kumbálu, snad to tady ty hňupové nenajdou, večer to spálim, až budou všichni chrápat pomyslil si farář házejíc  tu hnusnou, zapáchající zdechlinu na svoje rameno…