Automatický text

Nebude to nijak převratné, jen se mi dnes ještě vůbec, ale vůbec nechce spát... Po všech těch včerejšcích

Šuměla mlha. Lepila se do vlasů, na tváře a zahalovala svou bílou osuškou všechno na dohled. Nevysoko nad visutými kolejnicemi se rozšiřovaly a zase zužovaly naprogramované hladové zorničky, kterým jsme cestou sypali sezamová semínka, rozdrcená na cukrový prach. Prolétli jsme od Kampy přes Karlův most na nábřeží a ty oči na nás lišácky mrkaly už od Národního divadla. Koulela se koulela, dvě velká očička... Tramvaje nejezdily, měly přece noční a někdo ty koleje přece opravovat musí! Zpátky do plachet, zavelel si vítr a zapnul si kárované sako. Než zavěsím, zašeptám ještě jenom pro tebe, tak, abys to neslyšel, jednu profláknutou, opotřebovanou a zprofanovanou přezdívku, která zní tak neuvěřitelně vzdáleně, tisíce a tisíce světelných let, ale přitom je tak blízká žaludským esům a pikovým dámám s růžovým paraplíčkem - to Maupassantovo "Miláčku..." do ztracena.

---