Ale já tě ...

   Na ten den vzpomínám, jako by to bylo včera. Vzpomínám, jak mizíš v dáli. Jako víla, přelud, postava ze špatného románu. Vzpomínám, jak navždy odchází má duše...

   S Marií jsem se seznámil v jedné příjemné kavárně v Paříži. Zrovna jsem si pročítal české noviny. Když vás v pařížské kavárně česky osloví taková kráska jako Marie, tak váš údiv rozhodně nebude hraný. A když ta kráska navíc bude inteligentní a milou společnicí, určitě se nebudete nudit a čas se stane jen bezvýznamným slovem. Úplně jsem zapomněl na všechny domluvené schůzky a věnoval se jenom jí.

   Dodnes nechápu, jak jsi mi to mohla udělat. Vždyť já Tě miloval ... Kecy. Zase jako z blbýho románu. Ano, miloval jsem Tě, ale nebudu si tu vylévat své mrtvé srdce. Zradilas ... a byla jsi první, kterou jsem odsoudil.

   Po třech nádherných společných týdnech v Paříži musela odletět. Nikdy mi neřekla, čím se živí a nikdy nechtěla nic podobného vědět o mně. Jen mi tvrdila, jak mě miluje. Během těch tří týdnů jsem úplně zapomněl na své poslání, na to, že za takovéto herecké výkony normálně odsuzuji. Jako by mé srdce zase mi... „Ale ne. Co blázním?“ ptal jsem se sám sebe. Nevěřil jsem, že se vrátí.

   Puklé srdce žene člověka za pomstou jako ohaře na lovu. Trvalo mi jen půl roku, než jsem všechno promyslel, připravil a vykonal...

   Vrátil jsem se zklamán domů. Zařekl jsem se, že budu dál plnit své poslání, ale na Marii zapomenu a vynechám ji. Ani nevím proč. Možná, že jsem se chvíli opět cítil jako celý člověk. Jenže ona se vrátila. Po třech týdnech zazvonila u dveří mého podkrovního bytu. Našla si mě. A opět mě jako zázrakem proměnila. Ukázal jsem jí své rodné město, zavedl na oblíbená místa, všechen svůj volný čas jsem věnoval jí. Po dvou měsících však přišlo loučení...

   Klečela jsi v šoku přede mnou a z mého těla sálala slepá nenávist. „Za zradu a krásu Tě odsuzuji k trestu smrti zastřelením.“ „Neee...“ Vzpomínáš, jak mi kvůli Tobě puklo srdce?!

   „Miláčku, nemiř na mě tou pistolí, prosím. Miláčku...“ klečela Marie přede mnou a z mého těla sálala slepá láska. „Za zradu a krásu tě odsuzuji k trestu smrti zastřelením.“ Vždy jsem trefil tak, aby pro ně smrt byla rychlá a nebolela. Jenže dnes se mi třásla ruka. Mariina hruď se zbarvila krví, tělo se svezlo na zem, její oči se upřely na mě. „Miláčku, proč? P-proč?“ zachroptěla. „Určitě už by ses nevrátila. Nechci znovu cítit ten zvuk okovaných bot na podpatku. Chvíli jsem si myslel, žes mi vrátila duši a mé srdce srostlo. Nechci ho znovu cítit pukat ... jsi Jí tak podobná.“ „Ale já tě ...“

   „Neee...“