Do tmy za černým rozbřeskem I.

    Seděla na zastávce a žiletkou znovu a znovu přejížděla po sotva zahojeném zápěstí. Kolem bylo ticho, rušené jen padajícími lístky. Třásla se zimou a civěla do tmy, která ji objímala ze všech stran.

    Stačilo by přitlačit…

    Nebála se smrti, naopak, přála si ji.

    Jen se pořád nemohla rozhodnout.

    Zoufale se snažila nemyslet, ale jako by jí cosi našeptávalo: „Tenhle život znáš a sama víš, že lepší už nebude. Neboj se. Udělej to…“

    Nadechla se a zavřela oči.

    Po ruce jí už krev stékala proudem.

    A najednou…

    Stál těsně u ní a hleděl jí do tváře.

    Černé oči. Černé jako sám ďábel.

    Ne, byly přece zelené… 

    V náručí držel dívku v bezvědomí, s mrtvolně bílou tváří a dlouhými světlými vlasy.

    Nadechla se a rozhlédla.

    „Co se jí stalo?“

    „Je mrtvá…“ řekl tiše.

    Překvapeně vzhlédla, jako by nechtěla uvěřit tomu, co bylo vyřčeno.

    Ale jeho úsměv jí přesvědčil. Nelhal.

    Odhrnula dívce vlasy z obličeje.

    Namodralé rty.

    Vytřeštěné oči.

    Podřízlé hrdlo.

    Dostala závrať a posadila se zpátky na lavičku a zavřela oči.

    Ale pořád, aniž by vlastně věděla proč, mu věřila. Slepě a nesmyslně. Láska? Snad…

    „Tak co se jí stalo??“ zeptala se ostřeji. V jejím hlase nebyl ani náznak strachu. Možná jen nejistota…

    „Nešťastná náhoda. Nechtěl jsem…“ usmál se omluvně.

    Vyzívavě natáhla ruku. „Dej mi to.“

    „Máš chuť odejít do jiného světa? Podej mi ruku… Půjdeme. Společně…“ zašeptal a pohladil ji po tváři.

    Jaký býval dřív? Lepší? Nebo v něm obsah ampulky, kterou svíral v ruce jen probudil jeho pravou osobnost? Jaké to asi je cítit vůni krve, znát chuť zabíjení? Bez svědomí, bez citu? Přestat být na chvíli člověkem? Stát se nepřemožitelným? Ďáblem?

    Probrala se zpátky do reality.

    „Dej mi to!“

    „Chtěla bys?“

    „Podívej se na sebe! Co to z tebe udělalo? Bestii!“ vykřikla, ale selhal ji hlas. Už mu nedokázala pomoci. Věděla to. Nikomu jako on. Však přesto…

    Odměnil ji pohrdavým úsměvem a jediným trhnutím jí vyhrnul rukáv.

    „Copak, zkoušela jsi novou kudlu? A proč jsi to nedokončila? Myslíš, že bych tě litoval? Chudinko. Měl jsem tě rád, ne, miloval jsem tě, ale změnila ses. Už nejsi jako dřív. Byli jsme spolu a tys byla šťastná. Pojď se mnou. Bude to jako dřív…“

    Vydechla.