Jako mladík v lese

Před mnoha a mnoha lety za mnou chodila podivná páchnoucí ohavná bytost. Řvala na mě a křičela, nutila mě do věcí, které jsem nechtěl. Nikdy jsem jí neviděl do tváře a často jsem jí za sebou jen cítil a neodvážil jsem se na ní promluvit. Bál jsem se. Když jsem na ní totiž promluvil, odpověděla mi. Jakmile začala mluvit, mrazilo mě nepříjemně po celém těle a cítil jsem smrad, který jí šel z úst.

            „Jakto, že tady ležíš s hlavou zakloněnou k nebesům a nebuduješ?“

            A proč bych nemohl vnímat krásu borových větví na pozadí nebeského blankytu? Jen se podívej, kolik je v tom krásy. Lehký větřík si pohrává s větvemi a míchá koktejl pro můj nos, ach, to je vůně… až se mi hlava točí. Pryskyřice borovic, tlející jehličí, podhoubí pod mechem a tráva, … nádhera.

            „Jenom tady lelkuješ! Měl bys vstát a začít něco budovat! Tady se nic nenaučíš. Tady tě nepotřebuju!“

            A tak jsem se s tou osobou hádal. Když se mi podařilo jí zahnat, sledoval jsem lesní živočichy, jak žijí. Viděl jsem ptáky, kteří spolu zakládali rodinky a pak se o ně starali. Viděl jsem mravence, jak neúnavně pracovali na svém sídlišti. Viděl jsem lišky, jak svobodně pobíhaly po lese a nosily potravu svým mláďatům.

            Viděl jsem, že v té klopotné dřině se i lesní zvěř baví a hraje si. Když si ptáci hrají s větrem, je to jako kdyby se celý svět zbláznil. Snaží se v houfcích sedat na tenké větvičky zmítající se ve větru a když se to někomu podaří, pustí se do švitoření, jako kdyby tleskali. Mláďata divokých prasat běhají ve hře na honěnou a když někdo uklouzne, ostatní se baví, smějí se. Mouchy si krátí dlouhou chvíli čekání na potravu hrou na slepou bábu a ryby se škádlí taháním za ploutve.

            Stromy stojí na svých místech a jako němí svědkové mnoha generací sýkorek, vrabců, datlů, lišek, srnců, jelenů a divočáků moudře mlčí. Jen jizvy na jejich kmenech vypovídají o tom, co kráčelo dějinami lesa. Někdy tudy šel jelen a shazoval paroží, jindy tu šla válka. Někdy se země otřásla a pokroutila podivně kmeny stromů, takže jsou všechny stejně pokroucené, jako baletky tančící na jevišti. Sem tam je nějaký strom padlý. Odhalil své mohutné kořeny poté, co s ním mocná síla vichřice či podobného hrozivého živlu pohnula z místa, na kterém se zdál stát na věčné časy. A zůstala po něm v zemi díra jak po mohutné explozi.

            Chodil jsem do lesa v každé roční době a hledal jsem smíření duše s tím, co jsem nedokázal definovat. Celé to stvoření na mě volalo, jemně a tiše:

            „Toto je krása, ale taky surovost, nahá pravda. Vypadá to hezky, ale aby to tu fungovalo, musí tu být hodně utrpení a smrti. Všechno, co je dospělé, je vykoupené smrtí mnoha mláďat.

            Máš hlad? No tak se najez, ale buď opatrný, protože je tu mnoho jedů. Ne všechno, co voní a krásně vypadá, je zdrojem krásy, radosti, požitku a nasycení. Právě to, co je oku a čichu nejlahodnější, způsobuje nejvíce utrpení a smrti. Tak jez opatrně. A pamatuj, každé sousto, které pozřeš, jez s děkováním, protože aby ses nasytil, musí něco zemřít.“

            Pod kamením, které jsem cítil pod nohama, jsem uslyšel jakoby bublání vody. Sklonil jsem tvář až k zemi, lezl jsem po čtyřech do kopce, proti proudu. A skutečně jsem nalezl bystřinku, potůček. Velká část jeho toku se ukrývala pod kamením porostlým mechem a kapradím, takže vlastně tekl pod zemí. Ale když jsem objevil jeho odhalený tok, pil jsem vodu plnými doušky. Byla vynikající, chladivá, osvěžující a voňavá. Velmi jsem se radoval z toho, že jsem našel osvěžení v tom kopcovitém terénu, do kterého jsem tak často chodil na dlouhé a dlouhé hodiny. Měl jsem pocit, že se mi les odměnil za mé splynutí s ním tím, že mi poskytl potravu i vodu.