To mi jde to veršování

Sonet(y)

I.

Jen se míhej pero hbité,

píšu, píšu sonet.

Je to velmi důležité,

aby se mi povedl.

Základem je pevná forma,

dvakrát čtyři, dvakrát tři

verše. Taková je norma,

kterou třeba vyplnit.

Sonet, ten je dobré napsat,

zejména když chceme vypsat

pocity své z nitra ven.

Vida jak to psaní jde mi,

už jsem obdivován všemi,

budu dalším Shakespearem.

II.

A že se mi co chci říci

v jeden sonet nevejde,

pokračuji volně dále.

Ono na tom nesejde.

Že se někdy nepodaří

počet veršů dodržet,

to génia málo hněte.

Řeknu krátce: „Pohleď, světe,

co pro tento veršík smělý

musel jsem vše vytrpět!“

Myšlenky, ty přeci nelze

svázat formou do kozelce,

pravdu normou vytěsnit.

A že veršík občas pajdá

nebo že jsou verše kajda,

i to je třeba docenit.

III.

Kritici jsou mnohdy strašní,

rýpnou si tam a tu zas tu.

Nedokážou uznat tvůrčí

individualitu.

Vždyť ví přeci i malé děcko,

co na písku sedává,

že géniům téměř všecko

dovoleno bývává.

A že jsou rýmy občas tupé,

že to v přirovnáních křupe,

že je báseň protimluv,

že výrazy nejsou valné…

Ticho buďte! To je schválně!

Tvůrčí výhřez géniův.

IV.

Moc příznivců (zatím) nemám,

však to vám šeptám do ouška:

každé ráno v zrcadle zřím

tvář prvního fanouška.

Ale i kdyby se všichni živli

proti mé osobě spikli,

budu si psát co chci jak chci

kde chci když chci proč chci zač chci!

I navzdory osudu

prohlašuji bez studu:

budu nadál dělat umnění.

A komu se to nelíbí,

ten ať mi zadek políbí.

Však on mě svět jednou docení!