Exotika, špiritus rektifikovany a bloudění na vlastní půdě

Co se týče cestování za hranice naší republiky, nejsem v tomto směru příliš na výši. Pár zemí už jsem navštívil, byl jsem i několikrát na Slovensku, ale ty exotické, ty jsou pro mne stále ještě velkou neznámou. Ale ona je vlastně každá země pro mne exotická do té doby, než jí poctím svojí návštěvou. I náš severní soused, pyšnící se velkým orlem ve znaku, pro mne byl dlouhou dobu exotickou zemí, o které jsem věděl snad jen to, že je, že v ní taky vládli komunisté a stejně tak jako například spřátelený Vietnam, k nám vysílala své pracovníky, kteří zde obsazovali mezi námi Čechy neoblíbené pracovní pozice.
Nějak jsme zjistili, že v Polsku máme vzdálené příbuzné a jelikož jsme se s nimi tady u nás i několikrát setkali a vyloženě jsme si nevjížděli do vlasů, nechali jsme se zlákat pozváním a možností uvidět na vlastní oči další postkomunistickou zemi. Na přípravu cesty jsme měli skoro dva měsíce, jelikož jsme hodlali využít státem nabízený svátek a ušetřit tím tak tolik drahocennou dovolenou. Ze všech stran jsme pochytávali informace o zvyklostech tamního obyvatelstva, o přibližných cenových relacích nejrůznějšího zboží, o kurzu koruny k zlotému, o cenách pohonných hmot, o dopravních předpisech a pod. Zašel jsem i do polského informačního stánku abych se zjistil, jestli náhodou třeba v Polsku nejsou obrácený významy barevných signálů na semaforem stejně jako prý v Rusku. Chtěl jsem zakoupit i nějakou podrobnější mapu, nejlépe turistickou, ale byl to vyloženě přehnaný požadavek. V knihkupectví lze zakoupit hodnotné knihy popisující nejrozmanitější kouty Evropy, ale sehnat něco o našich severních sousedech ? Cha. Jediný, co jsem sehnal, byla mapa Polska, zakoupená u benzinové pumpy. Nebyla vůbec nějak přehnaně podrobná, o čemž vypovídá měřítko jedna ku čtyřseti tisícům. Navíc jsem nabyl dojmu, že se jedná o velice rozlehlou zemi, protože rozložená mapa nám zabrala skoro půlku obýváku.
Ale ať už naše přípravy na cestu vypadaly všelijak humorně, někdy až cynicky, přesto se nám podařilo jednoho dne ráno, ještě za tmy, v čase kdy se teprve začínají cvrdlikat první opeřenci, nasednout do našeho půl roku starého vozu a vyrazit směrem na Harrachov. Tma nám cestou bránila sledovat úchvatnou scenérii pískovcového masivu Mužského, dokonce jsme bez povšimnutí minuli i známého Iljušina přebudovaného na restauraci kousek za rodištěm škodovek. Na hraniční přechod v Harrachově jsme dorazili krátce před šestou hodinou. Ač státní svátek, na přechodu už byla pěkná kolona škodovek, varťasů, lad a ostatních zánovních vozidel, vezoucích své osazenstvo za výhodnými nákupy na polská tržiště. Cigaretka jen v tričku, při čekání na odbavení, i přes poměrně nevlídné počasí konce října, přišla vhod.
Hned za čárou je směnárna, na které chyběl obvyklý nápis „wechselstube“. Naběhl jsem tam s našetřenými korunkami s vidinou směny za minimálně plnou igelitku polských bankovek. Místo toho jsem dostal jen pět bankovek s nominální hodnotou pětset zlotých. V té době Poláci totiž přecházeli na nové bankovky, přičemž v oběhu stále ještě ponechávali ty staré, na kterých číslice vyznačovaly závratné sumy. Naštěstí jsme sebou měli ještě i dolary, které naši známí označovali jako jediné platidlo, jenž je v této zemi bezmezně respektováno.
Nízko válející se mlhou se náš vůz prodíral horskou oblastí do vnitrozemí. Pomalu se rozednívalo a za okénky se začaly objevovat osamělé domky, vesničky i větší vesnice. Byli jsme vážně okouzleni, jak všechno do sebe zapadalo a ladilo. Člověk si chvilku připadal jako v Rakousku. Krásné dřevem obkládané domy, za okny pestrobarevné rozkvetlé květiny ( asi plastové ), upravené chodníky, inteligentní značení, spousta zahraničních bouráků ... Ovšem nic netrvá věčně. S přibývajícím časem a počtem ujetých kilometrů, kdy jsme se blížili k prvnímu většímu městu, jež se pyšnilo názvem Jelenia Góra, začal luxus poněkud opadat. Míjeli jsme obyčejná venkovská stavení, neupravené vesnice, co chvíli jsem vztekle předjížděl hromadné rakve značky Jelcz, kterým tu přezdívali autobusy, dvakrát jsme málem zabloudili ... Nakonec jsme do města dojeli.
Malá přestávka. Za sebou skoro dvěstě kilometrů z domova. Nakouknutí do mapy. Udivené vyjeknutí, neboť jsme podle ní byli jen malý kousek za hranicemi a k cíli cesty bylo ještě neskutečně daleko. Následujících sto kilometrů do Wroclawi bylo šíleně nudných. Stejné autobusy, všude tisíce polskejch fiatů, předhánějících se v zamořování okolí výfukovými plyny, u každého stavení se pásla minimálně jedna kráva, žádná pamětihodnost, ale hlavně neskutečná rovina. Česká tabule by se dala ve zdejších poměrech přímo za velehory. Když už jsme náhodou někde zahlédli třeba les, byl buď samá bříza nebo borovice. Prostě nuda.
Wroclaw je ale krásné město. Sice nejčastějším povrchem vozovek jsou tu oblíbené kočíčí hlavy, nicméně město jako takové se nám líbilo. Chvilku jsme si pohrávali s myšlenkou, trošičku se po něm porozhlédnout, ale čas nás nutil pokračovat v jízdě. Asi půl hodiny jsme se snažili trefit na dálnici vedoucí až do Varšavi. Pokaždé jsme ale skončili na jiném panelovém sídlišti. Slovníkem jsme se pyšnit nemohli, přesto jsem na jedné autobusové zastávce odchytil jednoho polskýho tydýta a snažil se ho vyptat na cestu k dálnici. Pořád jen kroutil hlavou a já měl pocit, že je snad natvrdlej. Až ve finále, kdy jsem byl už napevno rozhodnutej, že sednu do auta a normálně ho srazím a nejmíň dvakrát přejedu, z něj čistou ruštinou vylezlo, že máme sice krásnou mapu, barevnou a velkou, vytištěnou v Německu, ale tu dálnici s kterou ho furt otravujeme, že prý ještě nikdo nestačil postavit. Zřejmě si někdo prý z vydavatele mapy dobře vystřelil.
Nakonec rukou mávl kamsi za panelové sídliště a vyřkl radu: „Tudá !“ A tak jsme teda jeli. Po chvilce jsme narazili na nějakou rádoby dvouproudou silnici, na níž jsme objevili velkou ceduli, oznamující motoristům, že míří do hlavního města. Akorát ten údaj v kilometrech nám vyrazil dech. Čtyřista kilometrů ! Dobrotivý bože, co jsme komu udělali ? Poledne skoro pryč a my měli za hodinu a půl sraz v centru Ostrolieky s Jackem ! A Ostrolieka je ještě asi stodvacet kiláků za Varšavou.
Dvouproudá silnice se u nás za určitých okolností dá považovat za rychlostní komunikaci. Ta zdejší se považovat nedá ani v nejmenším. Vyjeté koleje stoprocentně omezí vaši rychlost na maximální stodvacítku a to ještě máte pocit, že každou chvíli skončíte v poli nebo přinejhorším v březovém lese. Levá ruka Vás bolí únavou od věčného přepínámí blinkrů, neboť plazit se za polskými řidiči v maluchách je opravdu o nervy. Naopak Vás ale zase rozesmějou přechody pro chodce. To se u nás jen tak nevidí. Uprostřed té skoro dálnice najednou značka řidiče upozorňuje, že se blíží přechod pro chodce. Valíte si to hodně přes kilo a najednou, ještě, než stačíte přibrzdit na předepsanou sedmdesátku, se přeřítíte přes zebru na silnici. Bomba. Žádný podchody, žádný lávky přes komunikaci pro chodce. Buď maj polští silničáři velice rozvinutej smysl pro černej humor a nebo jsou zdejší chodci beznadějní sebevrazi.
Síla, vopruz, neskutečná únava, pořád roviny, sem tam kráva, čoudící autobusy, deset vteřin naladěný polský hit rádio, pak pro jistotu oblíbená kazeta ... a ve čtyři odpoledne konečně Varšava. Snad v celé Varšavě obdivujete ruský stavební sloh. Připadáte si jak kdybyste neustále do kolečka objížděli pražský hotel Internacionál dole v Podbabě. Jo, takový krásný domy tu maj. A to bezvadný značení. Dojeli jsme na jakýsi kruhový objezd, kde jsme konečně spatřili ukazatel naším směrem. Zabočili jsme tedy podle šipky vlevo a vjeli na most přes zdejší veleřeku. V koloně jsme přeskákali přes most a podle ukazatele sjeli pod něj, podjeli ho a podle dalšího ukazatele se vrátili zpátky na most. Na kruhovém přejezdu, kam jsme se po tomto půlhodinovém manévru v koloně vozidel opět vrátili ukazovala z našeho směru šipka úplně na druhou stranu ... Naštěstí na tu správnou.
Za nadcházejícího soumraku, hladoví jak polskej zájezd ( dneska už toto rčení asi neplatí ) jsme vyjeli konečně z hlavního města. Po normální silnici ( stavěné snad už i s těma vyjetejma kolejema ) jsme ujeli asi třicet kilometrů. Na další cestu jsme se museli posilnit párkama v hohlíku ( ťoplaja sabaka ) a bagetama. Zbytek cesty už jsme s vidinou brzkého konce urazili v pohodě. No v pohodě. Dětičky, jež celý den seděli na zadních sedačkách už pomalu roupama nevěděli co provádět. Pošťuchovali se, nadávali si, pořád se vrtěli a pištěli ... Dobrá rada pro podobné cestovatele: Až Vás z nich začne třeštět hlava, zesilte rádio na plný kule a pusťte ho jen do zadních repráků. Hned se Vám pojede veleseleji.“
Konečně Ostrolieka. Přejeli jsme most, který jsme měli namalovaný na plánku a už jsme se řítili do centra. No, ono to chvilenku trvalo, protože zas tak malinký město to nebylo. Asi jako Liberec. Nějakou podivnou shodou náhod jsme se ocitli v ulici, ve které měli bydlet naši příbuzní. A ještě větší shoda náhod nám přímo před auto nahnala Jacka. Ani jsem nestačil zapnout stěrače v očekávání tvrdého nárazu ...
Jenže Jacek stačil uskočit a pak už se mu rozehrál na tváři úsměv. Prý šel právě do budky v centru volat do Prahy, jestli jsme vůbec vyjeli. Přeci jenom skoro pětihodinové zpoždění na klidu nepřidá. Potřásli jsme si rukama a skoro ihned jsme se stali středem pozornosti pro asi dvacet dítek, hrajících si mezi paneláky. Odnosili jsme naše věci do přízemního bytu, přivítali se s Martou a jejími dětmi a na juzkovu radu jsme šli zase ven, odmontovat z auta všechno, co se dá lehce ukrást. Hrozně se mi pak líbila reakce těch hrajících si dětí. Ve chvíli kdy jsem na dálkovém ovládání zmáčkl tlačítko „lock“ a žigul zablikal a zapískal, zůstali stát jako opaření a valili na nás svoje bulvy. Pak jedna holčička pronesla: „Samachod pipl!“
Nad hrnky pravé polské kávy ( ? ) jsme ze sebe ihned klopili zážitky z cesty. Po večeři jsme provedli očistu všech děcek a po té jim odtroubili večerku. Do půlnoci jsme si povídali o všem možném a pak už absolutně na pokraji sil zalezli na připravený gauč. Krátkej a úzkej.
Ráno mě probudil tvrdý úder polského kovového autíčka do hlavy. To se malej Tomášek snažil upoutat mojí pozornost. Spíš mu ale asi vadilo moje chrápání. Dopoledne jsme vyrazili na obchůzku městem. Jeden krám za druhým, všude komentáře Marty o drahotě, zlodějích a šejdířích. V obchodem měli to samé co u nás. Jen s rozdílem obalů a nápisů. Ty byly v polštině. ( Divný, co ? ) Mě samozřejmě nejvíc zajímali všemožné reklamy na krámech, tabulích, nápisy, poutače a podobné nesmysly. Řekl bych, že zdejší grafici mají trošičku větší cit pro reklamu a estetiku než ti naši. Líbilo se mi to.
Oběd. Polské vepřové řízky, polské brambory, polská limonáda, polský zákusek. Po obědě jsme vyrazili směr tržnice. Tentokrát byl vůdčí osobností Juzek. S absolutní jistotou nám ukazoval co je dobré a co ne. Věděl, kde nakoupit pravou pašovanou stoličnou a ne nějaký patoky, který hračky vydržej, který oblečení se dá i po prvním vyprání nosit ... zkrátka odborník. V podstatě tam nebylo co koupit. Tomáškovi jsme koupili nějaký autíčka, Petře pak panenku. Oba naši známí se naoko mračili a dělali poznáky typu: „Taková škoda.“ nebo „To jste nemuseli.“ Já si koupil akorát kazetu Alanis Morissettové, která tu vyšla v přepočtu asi na stodeset korun. Pravý polský originál. Ale do dneška hraje.
Pamatuju si, že při každé transakci nás bedlivě hlídali naši známí, abychom nebyli okradeni. Při zdejších dvojích bankovkách se tomu ale nelze divit. Pak jsme se přesunuli na procházku do centra. Móc hezký. Opravený domy, slušivé fasády, relativně čistěji než u nás ... Měl jsem z toho dobrej pocit. Na jednom náměstí spolu chvilku Jacek a Marta rozmouvali a pak nám oznámili, že ženský půjdou domů s dětmi, zaopatřit je a my chlapi, že si dáme exkurzi po hospodách. To vůbec neznělo špatně. Že ne ?
Po menší túře jsme zapadli do nějaké restaurace. Sedli jsme si k volnému stolu a už u nás byla servírka. Objednali jsme si dvě piva, který se museli hned zaplatit. To je prý přežitek z dob minulých. V Polsku prý bylo pivo jen na přídělové lístky a tak se chlastalo na dluh. A dluhy se prý moc neplatili, takže se zavedlo placení hned. Pár pivíček a člověk se dozví spousty informací. Nejen pivo, ale i cigára a dokonce i auta byly na příděly. Automobily se sem skoro nedovážely, takže už vím, proč jsme po cestě nepotkali jedinýho žigula nebo škodovku. Jezdí tu samé polské fiaty, polonezy v rúzných variacích ( ty nejnovější nevypadaj zase tak děsivě ) a pak hodně fiatů Cinquecento. Ty se tu totiž vyrábějí.
Po čtvrtým pivu se o slovo přihlásily moje ledviny. Vystál jsem si frontu před záchodem ( ??? ) a ve chvíli kdy na mě přišla řada, už jsme pomalu ucvrnkával do kalhot. Ptal jsem se, proč tu mají jen jeden záchod a ještě k tomu mísu a ne mušle. Prý, že díky pivu na lístky se do hospod moc nechodilo a tak tu jsou restaurace vlastně ještě skoro v plenkách. Bože, bože. Na další ulití ledvin jsem pak šel stát frontu už s dostatečným předstihem a stejně jsem to málem nestihl, protože jakýsi Polák zřejmě dostal průjem.
Z hospody jsme se přes jednu večerku přesunuli do hospody jiné. Ve večerce zakoupil Jacek jakési lahve s transparentním obsahem. Zřejmě alkohol. V další hospodě jsme urazili zase pár kousků. A pak se šlo domů. Jo, bylo nám veselejc, ale na nohou jsme se drželi. V panelákovém bytě jsme se rozvalili na křeslech přímo proti televizi, ve které na videu sledovaly ženský film „Specialista“. Bohužel poslky nadabovanýho. Ale byla to sranda, to vám řeknu. Jen si přesdstavte Arnolda Schwarzenegra, jak si spolu se Sharon Stoneovou šišlaj polský lichotky ...
Film skončil a začala se dostavovat společenská únava. Jacek se snažil zachránit situaci tím, že z tašky vytáhl jednu z těch lahví, co zakoupil ve večerce. Etiketa hlásala, že se jedná o jakýsi „spyrytus rektyfykovany“ a numero na jejím spodním okraji znělo: „97%“. Dvě skleničky, naplněné bezmála po okraj se mnou dost fest zamávaly. Vzdy mi drahnou dobu trvalo, než jsem vůbec popadl řeč a vyjasnil se mi zrak. Po třetí skleničce Jacek usnul tak jak seděl v křesle a zrovna tak jsme ho tam taky ráno našli. Oj, jak jsem mu záviděl. Já po třetí skleničce upaloval ( to je hodně nadsazený, spíš jsem velice rychle vrávoral ) na toaletu a s prstem v krku ulevoval hořícímu žaludku. Bylo mi tak blbě, že jsem měl sto chutí na místě chcípnout. Marta se mi smála, manželka se za mě styděla ...
Uložili mě na to ouzký kanape a Markéta si vlezla mezi zeď a mě. Silně mi omezovala prostor a tak není divu, že jsem ai desetkrát za tu noc spadl na zem. Kanapíčko bylo vysoký a tak jen díky tomu, že se byt nacházel v přízemi, nemusel jsem nájemkníkovi ze spodního bytu zacálovat vyrvanej lustr ze stropu. Bože to byla noc, všechno se se mnou točilo ač jsme brzdil levou nohou o sto šest. A jak mi pak bylo blbě ráno. Hlava mi třeštila tak silně, že jsem se překonal a spolykal něco málo výrobků polského farmacelutického průmyslu.
Na dopoledne byl naplánovaný výlet na zámek, nacházející se v půli cesty mezi námi a Varšavou. Problém s místem v autě jsme vyřešili prakticky. Kryt zavazadlového prostoru našeho kombíku zůstal opuštěn v Ostroljece a místo něj se v kurfu usadil Martin s Petrou. Jen jednou jsme přes ně museli v rychlosti hodit deku, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali polivejní kontrolu. Zámek hm ... krásnej, ale zavřenej. Ale bylo tam tržiště a tak si Markéta mohla koupit vysněnou umělohmotnou kytku.
Na zpáteční cestě jsme se stavovali u Jackovejch rodičů. Chtěl nám je představit. Jacek je hrdina se vším všudy. Já bych to ze studu asi neudělal. Kdybych totiž to, v čem bydleli jeho rodiče, nazval dřevorubeckým srubem, asi bych měl ihned hlavu rozťatou vejpůl hodně vostrou sekyrou. Dřevěný baráček s hliněnou podlahou ( ale potaženou kobercem ), kůlny s domacími zvířaty, ... chudoba každým coulem. Jen ta barevná televize na pařezu v obýváku nějak neladila. ( Sorry Jacku, seš borec, ale smích prý léčí.)
Byli jsme pohoštěni sypaným čajem z plecháčků takového vzhledu, že na mé ženě bylo vidět, že se jí opravdu obrací kufr. Jen pak lámanou ruštinou vysvětlovala, že čaj nepije, že má po něm vyrážku. Prohlídku stáje začalo naše mladší dítko pádem do hnojniště ( bylo dost hustý a přímo uprostřed dvorku ). Po částečné očistě konečně spatřilo koně a byl klid. V dálce pak zahoukal vlak a ve mě se probudila dávná záliba v železnicích všeho druhu. A tak jsem seznámil všechny přítomné s tím, že zpáteční cestu hodlám absolvovat polskou železnicí. Všichni jen kroutili hlavama, ale to mne v žádném případě neodradilo. Tak se alespoň Marta nabídla, že mi bude dělat doprovod. Kluci chtěli samozřejmě taky jet vláčkem a tak jsme byli rázem čtyři.
Polní cestou „třetí třídy“ jsme dorazili na vlakovou zastávku. Prostá budka s lavičkami a vytištěným jízdním řádem. Vláček měl jet za malou chvilku a tak jsme se rozloučili s Markétou, Jackem a čekali na něj. Přijel na čas jako japonský šikanzen. Bohužel vzhledově japonského soka nepřipomínal ani v nejmenším. Děsivě velký reflektor uprostřed čela lokomotivy jí dodával přímo obludný vzhled. Jen obrys strojvůdce v kabině mě vrátil zpátky na zem z představy, že na mě právě útočí ta nejodpornější lochneska. Interiér vlaku byl podobný jako v našich vlacích. Sprosté malůvky, telefonní čísla nabízející oblízání ohanbí všeho druhu, čas od času nařízlá sedačka ... Hluk a čistota na stejné úrovni jako u nás. Takže vlastně normálka.
Na nádraží v Ostroljece už jsme byli očekáváni. Silničkou, kterou lemovaly výstavní vily ( vlevo pánů doktorů a vpravo pánů policistů – jak nám sdělil Jacek ), jsme se vrátili do centra a posléze i do panelákového bytu. Bylo asi šest večer, takže následoval polskej večerníček ( Bolek a Lolek ), večeře a dětská večerka. My s Markétou jsme byly už asi hodinu rozhodnutí ještě tentýž večer Polsko opustit. Za prvé jsme toho na vlastní oči viděli už dost a za druhé, dva plus jedna ve zdejším paneláku, znamená to samé co u nás 1+0. Takže jsme žili v utkvělé představě, že tu jen zacláníme, jíme a jsme na obtíž. Oznámili jsme tedy svůj úmysl, který nebyl přijat zrovna s nadšením. Po chvilce přemlouvání jsme se tedy dohodli, že odjezd uskutečníme ve dvacettři nula nula. A do té doby si budeme povídat a smát se. A taky to tak dopadlo. Skoro jsme pak litovali, že chceme odjet, protože jsme se bavili opravdu výtečně. Ale co, odjet o den dřív zas nejni tak hrozný.
Úderem jedenácté večerní jsme spící dítka přenesli do žigula a namontovali zpět zpětná zrcátka a anténu. Rozloučení bylo velice srdečné. Dokonce i my chlapi jsme si uštědřili hubana na tvářičku. A pak už se jelo. Směr Varšava vyjetými kolejemi stále vpřed. Naštěstí jsme část této trasy již ten den dvakrát projeli, takže jsme neměli problémy s orientací.
Hlavní město za tmy působí mnohem sympatičtějším dojmem než za denního světla. Na hlavních třídách je stejně živo jako v Praze, všude jezděj taxíci, čas od času lze zahlédnout na nároží postávající lepou děvu ... ale ouha, jak odtud ven ? Nebo lépe: „kudy“ ? Značení žádný a město velký jako kráva. Teda značení tu bylo, ale zkuste se orientovat podle velkých šipek ukazujících rovně, vpravo i vlevo, ale s absencí jakéhokoli nápisu, že třeba rovně se jede do Náchoda a tak. Ale to ne. No, prostě jsme si vybrali jednu z několika dvouproudých silnic a jeli jsme.
Asi po půlhodině jízdy jsme zjistili podle první (!) tabule zjistili kde jsme. Mapa nám říkala, že jedeme směrem na Moskvu a Tokio. To nebylo až tak vtipný. Kolem druhý hodiny ranní bloudit ve středním Polsku, bez šance se někoho zeptat, s mapou tištěnou o deset let dřív ... Nakonec jsme zatočili vpravo a nějakejma vesničkama se po dvaceti minutách dostali na další dvouproudou silnici. Zase ty debilní šipky. Po další půlhodině jízdy a konfrotace s mapou jsme opět zatočili vpravo. Přeci jenom do Vysokých Tater se nám právě nechtělo. Jak málo stačí, aby Vás noční jízda začala bavit.
Konečně jsme se dostali na silnici, kterou jsme potřebovali a která nás měla při troše štěstí dovést zpět do vlasti. Kazeťák nám potichounku vyhrával na cestu, ze zadních sedadel bylo slyšet oddechování spících dětí, které se jistě těšili na ranní polské televizní pohádky. Když jsem si pomalu zvykl, že koleje na silnici se tady berou zcela ragulérně jako povrch vozovky, stejně jako u nás kočičí hlavy, a vychytal jsme všechny jejich nástrahy, začalo pršet. A docela jako že hodně. Taková menší průtrž mračen. Alespoň jsem přestal za koláčem usínat, jak jsem se snažil udržet auto na silnici. Když nic nejelo, dalo se to jakžtakž zvládnout, ale když jel v protisměru kamion ( a že jich tu jezdilo hodně ), zaprvé jsem nic neviděl, jak mě vždycky ohodil a oslnil, za druhé nás to vždy málem sfouklo do březového lesa a za třetí bylo vždy v nadlidských silách, narovnat vozidlo po zásahu prudkého vzduchu. Není divu, že jsem měl chuť, alespoň si na chvilenku odpočinout.
Zastavil jsem u nejbližšího benzinového čerpadla a chtěl jsem se jít protáhnout. V tu chvíli se vzbudili děti a žena jen zavrčela: „Jeď! Ať spěj!“ Takže bylo po přestávce. Zkoušel jsem to řešit jinak. Vždycky jsem jel pár minut s otevřeným okýnkem abych se pořádně zchladil a pak jsem si dal tepelnej šok v podobě naplno puštěného topení. Nic moc, to jsem se spíš víc probouzel vždy, když se přiblížil protijedoucí kamion. Zběsile jsem vždy začal hmatat po kličce od okénka, ve snaze ho rychle vytočit nahoru, abych se tak místo ledového vzduchu nedočkal pořádný hutný spršky vody.
Okolo čtvrté hodiny ráno jsem byl už tak vyčerpanej, že jsem dokonce absolutně odevzdaně kejvnul na manželčino nabídnutí, že mne vystřídá. Vyměnili jsme si místa, děti se probudili, zase jsme se rozjeli, děcka zase usnuli. Dokonce i já jsem začal zabírat, i přesto, že to mohlo být moje poslední usínání ...
Probudilo mne až každodenní ranní nutkání posadit se na plastové prkénko a odlehčit si od přebytečného materiálu. I přesto, že v reálu žádné prkénko nehrozilo, okolo nás byly jen lesy a stále ještě mírně pršelo, musel jsem zavelet „stop!“, vyskočit a pelášit za nejbližší břízu ... Vrátil jsem se už zcela probuzen a blažený výraz mé tváře prozrazoval, že jsem schopen opět uchopit do rukou kulatý řídítka a pokračovat v cestě. Bylo krátce před šestou a po pár kilometrech se začaly s železnou pravidelností objevovat směrovky na Náchod. Pomalu svítalo a nám se začal rodit v hlavách bláznivý nápad, že když už budeme u Náchoda, mohli bysme zaskočit do Adršpašskejch skal.
Těsně před hraničním přechodem byla velká benzínka. V kapsách nám šustila spousta zlotých a tak jsme začali utrácet. Plná nádrž, polksé cigarety a za zbytek čokolády. Když jsem měl v košíku asi padesát tabulek jahodových, malinových, ostružinových a borůvkových čokolád ( kupodivu tu jiné neměli ) a stále nám ještě pár zloťáků zůstaválo, šel jsem zaplatit. Nechali jsme pumpařovi královské dýško a přes čáru projeli do Čech.
Ranní sobotní Náchod se probouzel pomaloučku a tak jsem ho jen profičeli směrem k již zmíněné turistické atrakci. Trošku jsme zabloudili, ale bloudění v Čechách je pohodička. Okolo osmé už jsme stáli na parkovišti kousek od oficiální vstupu do skalního města. Měli jsme v plánu jen malou procházku, podívat se na pár pískovcovejch skal, pak si dát někde snídani a vyrazit domů. Jenže osud s námi měl jiné plány. Postavil nám do cesty orientační tabuli s podrobně rozkreslenou mapou a vyznačenými cestami. Bohužel někdo zapoměl vymazat z tabule ty cesty, které jsou běžně pro turisty zavřené. Mezi těmito cestami byla i stezka vedoucí k nějakému jezírku. A já tohle rád. V okamžiku jsem byl rozhodnutej a prstem ukázal rodině kudy že se to projdeme a že to bude pohoda, protože touhle ranní dobou, tam žádnýho ochranáře jistě nepotkáme.
Vešli jsme tedy do skalního města, odbivujíc se roztodivným tvarům skal z pískovců, čisťounké vodě v potoce a klidu a ticha. První koho jsme cestou potkali jsem okmažitě ohodnotil jako ochranáře zdejších skal a tak jsem umně schoval cigaretu v ústech. Ochranář si jí naštěstí nevšiml, což se nedá říci o mém jazyku. Ale co, jeden pitomej puchejřík na jazyku ještě nikoho nezabil. Hlavně že je mír a za stromem nečíhá Voloďa s kalašnikovem, ne ?
Konečně jsme našli již zmíněnou zakázanou odbočku a rychle se v ní ztratili. Po několika málo minutách chůze jsme na vlastní kůži pochopili, proč je asi pro veřejnost uzavřená. Stezka zřejmě byla původně určená spíše pro kamzíky a ne pro lidi. Na padesáti vzdušných metrech byly snad dvě stovky přírodních překážek. Jeden balvan za druhým a každý další pak o polovinu vyšší než jeho předchůdci, uzoučký chodníček, porostlý kluzkým mechem, na úpatí pískovcových srázů, pak šílený sestup nějakou průrvou do zarostlého dolíku, posléze děsivej výstup další průrvou na nějakou skalní plošinku a zase sešup. Tak to šlo pořád dál, až jsme konečně dorazili na staré dřevěné molo, nebo co to bylo, na okraji jezírka.
I když jsme byli totálně ztrhaný z té „výkonnostní“ stezky, jezírko se nám strašně líbilo. Tiše šplouchající čistá, ba přímo průzračná voda, omílající pískovcové skály, občas zakrákání nějakého opeřence ... paráda. Kousek od mola začínalo nějaké podlouhlé údolí, jehož středem vedl povalový chodníček, jehož význam jsem pochopil hned při prvním zkusném šlápnutí vedle. Noha až po koleno ve vodě, škodolibý úsměv manželky a povykujících nadšených kluků. Nikomu z nás se už nechtělo vracet cestou pro kamzíky a tak jsme se shodli, že ten chodníček určitě vede někam do civilizace.
Ach, jak bláhoví jsme byli. Kdyby vedl do civilizace, sakra, jistě by jezírko nebylo v zakázané zóně, ne ? Jenže to nás napadlo, až když jsme stáli čelem proti kolmé pískovcové skále. Takže čelem vzad a husím pochodem zpět. Od mola jsme se vydali na opačnou stranu, ale ani tady jsme si moc nepomohli. Sice nám nestála v cestě žádná skála, ale menší bratříček šumavského Boubína taky není nic moc. Ale co, vracet jsme se nechtěli a tak jsme si začali klestit cestu vpřed.
Kdysi tu nějaká cesta jistě vedla, momentálně však nebyla pro velké bahnité kaluže vidět. Obcházení kaluží byla činnost dost namáhavá, neboť z jejich obou stran byla buďto kolmá skalní stěna nebo skoro neprostupné houští. Děti začali dávat najevo svoji nevoli z malé procházky a na mě bylo, abych jim to nějak politicky vysvětlil. A nejen jim. I můj protějšek začal mlejt něco o nezodpovědnosti, porušování zákazů a sobectví. A navíc měl i hlad. Čímž by se to piskování dalo vysvětlit. Asi po hodině a půl cesty ( zcela vážně ) jsme dorazili na konec bývalé cesty. Dál už byl jen les, ale z dálky se ozývaly lidské hlasy, což nás trošičku povzbuzovalo při prodírání se hustým porostem.
Nakonec jsme se proklestili až na krásnou pískovou cestu s turistickým zančením. Zcela logicky jsme zamířili z kopce a po krátké době jsme se ocitli v nějaké vesničce. Skoro jsem ze začal radovat, že jsme kousek od našeho parkoviště, ale když jsem se začal dobývat do jedné restaurace, abychom si dali něco k snídani ( stejně nás nevpustili dovnitř – měli zadáno ), objevil jsem malou cedulku s adresou stravovacího zařízení na dveřích. Ta stroze oznamovala, že se s největší pravděpodobností nacházíme v Teplicích nad Metují, tj. asi šest kilometrů od našeho parkoviště.
S obavami jsem tuto, sice ne na sto procent podloženou informaci, sdělil manželce. Ta jen otočila oči v sloup a začala opět dokolečka omílat své poznámky. Kousíček před námi jsme zahlédli železniční zastávku. Tabule s názvem stanice naši doměnku o Teplicích nevyvrátila. Jízdní řád pak jen dovršil vše zlé – vlak naším směrem odjel asi před dvaceti minutami a další měl jet až za hodinu a půl ... Smůla. Tak jsme se tak procházeli kolem zastávky, já se snažil stopovat že třeba jako dojedu pro auto ( pěšky se mi nechtělo ), ale nikoho jsem svojí postavou a zjevem nerozlítostnil natolik, aby zastavil a svezl mne.
Po hodině neúspěšného mávání rukou na projíždějící plecháče, jsme se opět vrátili na zastávku, kde se mezitím usídlila nějaká skupina skautíků. Nejenže dělali dost velkej kravál, ale veškerý svoje věci, myslím tím jejich zasviněný batohy, si kliďánko naskládali na lavičky pro čekající cestující. Na moji prosbu o uvolnění místa vůbec neregovali a tak jsem vzal několik batohů a pohodil je na zem, aby si má rodina mohla po náročné cestě sednout. To se ovšem nelíbilo skautskému vedoucímu. Nasadil rozhořčený výraz a vyrazil ke mě zřejmě s úmyslem mi vyčinit, za tu drzost. Nechtělo se mi mu polopatě vysvětlovat, že jsem spal necelý dvě hodiny, jsem na půl kamzík, je mi zima a mám hlad, a klidně skopu z laviček všechnu batožinu, aby si slušní lidé mohli sednout a tak jsem s nepřítomným výrazem vyslechl jeho kázání. Po pěti minutách jsem mu skočil do řeči a zeptal se ho, jestli mi chce říci něco důležitýho. To ho zřejmě vyvedlo z míry, neboť začal brunátnět, a tak, abych mu dal patřičně najevo, že nejsem žádnej blbej skautík, na kterýho si může beztrestně otvírat hubu, jsem ucedil skrze pokrčené rty, ať jde do prdele a stará se o sebe. Koukal na mě jak právě narozené tele a tak jsem se ho ještě zeptal, jestli mu to mám zopakovat. Na to se otočil a odešel mezi své. Chvilku na to zavládlo na zastávce ticho. Nikdo se nesmál, skautící na nás vrhali ošklivé pohledy a klidně bych se vsadil, že zrovna když jsem se nekoukal, vyplazovali naším směrem jazyky.
Nepříjemné ticho rozřízlo až zahoukání přibližujícího se motoráčku, který nás po chvilce dovezl jednu stanici, odkud jsme to měli na parkoviště k autu jen kousíček. Celí promrzlí, zničení a unavení jsme nalezli do auta a vyjeli směrem na teď už vyloženě vysněnou Prahu. Naobědvali jsme se v nejbližší otevřené restauraci, kde se nám i trošičku vrátila nálada. O báječné zktratce jsme pak až do Prahy raději nemluvili.

---