Den zúčtování

Vzduch byl prosycen jemnou vůní mýdla a štípajícím odérem lepkavého potu. Díky husté vodní páře nebylo ve sprchovém koutu vidět snad ani na špičku vlastního nosu, o ztíženém dýchání nemluvě. A přesto by se dala atmosféra nazvat silně vzrušující. Stál … opřen o zeď, aby jejím chladivým povrchem zchladil své rozžhavené tělo … a ona … tiskla se k jeho hrudi jako had objímající kmen širokého stromu. Oba byli nazí a po těle jim stále stékaly kapky vody, které se mísily v nezřetelné řeky. … s dokonalostí malíře jim kopírovaly křivky a svůdné prohlubně.

    Vše vypadalo tak romanticky, jako příběh z Červené knihovny. Ale opak byl pravdou.

    Dívka se po milování vždycky cítila agresivní … a nyní se její ostré nehty s nepochopitelnou surovostí zatínaly pod mladíkovu bronzovou pokožku. Strhávaly jemnou kůži a zarývaly se až do růžového masa.

    … Ale on přesto ani nehlesnul. Však věděl zač ten trest.

    „Darovals mi sklenici po jiné,“ řekla a v jejím hlase kupodivu nebyl slyšet ani náznak lítosti … trocha nostalgie. Jen ještě krvavěji ho zraňovala svými prsty … jako by jimi chtěla proniknout až k jeho srdci. „Měl ses rozhodnout mezi dvěma ženami … ale vždycky jsi byl zbabělec!“ (opovržlivě) Trochu se vychýlila a druhou rukou sáhla do poličky nad jeho hlavou.

    … A on věděl, co tam hledala … i proč.

    V ruce se jí zaleskl chladný kov … stříbrný revolver. Byl tak smrtelně krásný, až mu přecházel mráz po zádech. Bál se? Možná … jen si byl jist, že neodvrátitelný osud ho nemine.

    Se zvrácenou vášní přitiskla zbraň mezi jejich nahá těla. „Proč neumíš říct ne? Vždyť jsi věděl, že nikdy nemůžeš mít nás obě. … Ne bez následků … ne bez trestu, který možná bude tvrdší, než sneseš.“ Přejížděla mu stříbrnou hlavní po břichu, jako by mu tam chtěla vypálit středověký cejch hříchů.

    A on se ani nepohnul, … jen hlouběji dýchal.

    Zamířila zbraní k jeho levé prsní bradavce … k srdci. Cítila, jak bušilo. A ji vzrušoval jeho bláznivý tep. A přesto vyjela ještě výš … až na krk. A teprve na ohryzek přitlačila, aby pocítil sílu jejího odhodlání. Stoupla si na špičky a její dech mu ovanul ucho. „Ty víš, že tě už nemůžu nechat odejít.“

    A on … kupodivu nechtěl prosit o milost … nežádal o odpuštění. Znal ji příliš dobře, než aby mohl doufat, že by nějaké dostal.

    Hlavní pomalu přejela po linii lícních kostí, … po trochu křivém nosu. Až ji s podivnou něžností přimkla k jeho tváři.

    A on se k tomu smrtelně nebezpečnému kovu přitisknul, jako by ho hladila její malá dlaň. Věděl, že musí zemřít.

    Není činu bez následků, jako není nevěra bez trestu.

    Ochraptěle se nadechla: „Vždycky jsem věděla, že jednou budeš muset zemřít … mou rukou (naléhavě). Jen jsem doufala, že to nebude tak brzy.“

    A v tom zvláštním okamžiku nechala zbraň, aby se dotkla jeho napjatého spánku. Zavřela oči.

    Po tváři mu nečekaně stekla slza. Slaná stopa s nádechem lítosti. Znamenala příliš … jen ne nepochopení.

    Vystřelila. Slyšela, jak kulka s nemilosrdností prorazila tvrdou schránku lebky a zajela do měkké tkáně mozku. Neměla sílu vidět tu spoušť … jak se ta houbovitá hmota roztékala po koupelnové stěně a spolu s úlomky kostí tvořila kašovitou hmotu … neměla ani sílu mu naposledy pohlédnout do nehybného obličeje.

    Sice ho nikdy nemilovala … na to byly její city příliš povrchní. Ale prostě … nemohla žít s ním stejně silně, jako nemohla žít bez něj. Podivná souhra duší, která byla předem odkázaná k záhubě.

    A tak natáhla kohoutek revolveru znovu. … Zbývala jí ještě jedna kulka.

…