Růže v mršině

Peklo a ráj nejsou oddělené světy, svět je jen jeden a všechno probíhá právě tady a teď...

Už vidím Veroniku, miláčinku moji! Běží ke mě a oběma nám září oči!
Chlapec vyběhnul špinavou ulicí do zakázané zóny doufaje, že unikne vojákům a vrátí se domů v pořádku.
"Ahojíček miláčinko, jak jses měla?" ptám se Veroniky a objímám ji.
"Stop! This is forbidden area! Come here!" křičí americký voják na toho malého chlapce, kterého si všimnul utíkat ulicí zpátky domů...
"Měla jsem se dobře, ale s Tebou bych se měla daleko líp", odpovídá mi Veronika andělským hláskem.
Ten malý Irácký chlapec mu ale vůbec nerozumí a bojí se ho, proto chce co nejrychleji utéct zpátky do bezpečí - domů k mámě! Dá se na utěk...
"Tys mi taky moc chyběla", odpovídám Veronice a ona mi na celou tvář a krk dává vášnivé polibky.
Chlapec zběsile utíká, slyší za sebou řev, ale má strach se otočit, uslyší cvaknutí závěru samopalu a v tom mu mnoho kulek z tváře a krku dělá krvavé cáry masa.
Šťastní odcházíme s Veronikou na romatickou procházku do parku.
Mrtvé, zohyzděné tělo iráckého chlapce padá na zkrvavělou zem.

Tenhle den je nešťastnější v mém životě, říkám si, když objímám Veroniku na lavičce v parku. Nikdy na něj nezapomenu.
Tento den jsem raději sama měla umřít, nevím, co dál, je nejstrašnější, že horší už být nemůže, říká si matka chlapce, když později nachází jeho tělo. Nikdy na něj nezapomenu.

---