Čím byl zabit Edmund Street?

Paní Streetová byla žena středního věku. Měla hnědé, ale už dost prošedivělé vlasy, šedé oči, menší nosík a úzké rty. Byla z těch žen, které mají dobu největšího výkvětu až v pozdějším věku a tak se dalo říci, že je skoro krásná.
Ale teď je vdova. Našla svého manžela ráno, když mu nesla snídani, ležícího na podlaze s rozbitou lebkou. Nyní vše vyšetřuje policie, poněvadž je jasné, že si pan Street nepřivodil smrt sám.
"Takže vy říkáte, že jste manžela před spaním neviděla a až ráno, když jste mu nesla tu snídani, jste ho nalezla? A během noci jste nic neslyšela? Nějaké hlasy nebo rány nebo jakékoliv zvuky?" zeptal se policejní inspektor Locker.
"Ne, vzala jsem si prášek na spaní a po něm by mě nic nevzbudilo." odpověděla paní Streetová lítostivě.
"A chodil váš muždo hospody, jako byl včera, často?" pokračoval dálve svých otázkách Locker. Paní Streetová sklopila oči:"No,o mrtvých by se mělo hovořit jen v dobrém..., ale..ano chodil tam často, nejméně 3krát týdně."
Inspektor se na chvíli zamyslel a pak se podíval paní Streetové podezíravě do očí.
"Vám vadilo, že tam chodil, viďte?" zeptal se a celou dobu nespustil ženu z očí.
Ta s odpovědí nepospíchala.
"Žádné ženě není příjemné, když jí chodí manžel pozdě v noci domů a ještě ke všemu opilý." řekla suše a také se vytrvale dívala na Lockera.
Ty jsi mazaná, ale já příjdu na to, co se stalo-řekl si v duchu inspektor. Byl o něco málo starší než paní Streetová, vlasy měl ale pořád tmavě kaštanové a měl hladce vyholenou tvář. Jeho slabostí byly mentolové bonbóny, které si kupoval již od dětství a asi proto pořád voněl po mentolu.
Vstal od stolu, podal ruku paní Streetové a stručně jí poděkoval za výpověď. Obrazně by se dalo říci, že tím spolu zpečetili boj.
Inspektor Locker hned druhý den zamířil na patologii.
"Rána je poměrně hluboká, zcela vylučuji možnost sebevraždy, protože je prakticky nemožné, uhodit se zezadu. A nemyslím si, že je to případ nadhodilý. Předmět byl hodně tvrdý , takže stačilo uhodit oběťjen zlehka, ale pachatel ho uhodil opravdu silně-s tím závisí hloubka rány-jakoby měl vztek na toho muže. Jinak na něm nejsou jiné známky po zápase, akorát pár pohmožděnin, jak tělo upadlo na zem. V krvi měl velké promile alkoholu. Proto se tvářil tak klidně a nepřítomně. Byl uhozen zezadu, takže ani nevěděl, že ho někdo zabije, to je další příčina jeho výrazu." dr. Promerius případ analyzoval.
"Děkuji doktore, ale ještě pořád je tu otázka, čím byl zabit Edmond Street? Na místě činu jsme nenašli nic, co by souhlasilo tvarem nebo tvrdostí."
"Popravdě jsem z toho docela zmaten. Na hlavě, v ráně ani na vlasech nebylo stopy ani po dřevě, nějakých vláknech nebo jiných zbytků. Opravdu nevím. Bylo to něco moc tvrdého atvar nedefinovatelný."
"Hmm, tak dobře. A doba smrti?"
„To vám rád povím. Mezi druhou a třetí ráno.“ uzavřel rozhovor dr. Promerius a oba muži se navzájem rozloučili.
Inspektor si sebou vzal kapitána Marxe a vydal se do místní hospody.
„Máme na vás pár otázek, jestli vám to nevadí.“ oslovil Locker hostinského. Hostinský si je změřil od hlavy k patě a nedůvěřivě se k nim naklonil.
„Tak co chcete?“ zeptal se drsně.
To je mi pěkné uvítání-pomyslel si Locker, ale nahlas řekl:"Znáte Edmonda Streeta?"
Hostinský se ušklíbl:"He,tady ho zná každej! To je teda otázka! Von sem chodí skoro každek den a abych ho neznal!"
„Předevčírem tu byl také, že? V kolik odcházel domů?“
„No, tak to nevim úplně přesně. Bylo půl druhý, dyž sem mu nalejval poslední pivo. Domů se mu vůbec nechtělo! To víte, jeho stará na něj dycky číhala, až příde, jenom aby mu ukázala ten svůj psí pohled. To aby měl prej výčitky svědomí, ale von na to kašlal. Ale divim se, že sem nepřišel včera. Asi ho stará nepustila…“
„On nemohl přijít, když už je dva dny mrtvý.“ řekl klidně Locker.
Hostinský se zasekl. Najednou zvedl své mohutné ruce a řekl hlubokým hlasem:“Jóó,tak s tim nechci mít nic společnýho,jasný?“
„A s čím?“ zeptal se nevzrušeně Locker.
„No s vraždou.“
„Jak víte, že to byla vražda?“ vykřikl dychtivě Marx, až se pár lidí od stolů otočilo. Hostinský trochu zpanikařikl.
„Já přece nejsem takovej trouba. Vy ste od policie a tak mi došlo, že dyž  se mě vyptáváte na Eda a pak mi sdělíte, že je mrtvej, že to bude asi vražda.“
Locker přikývl, pak se z ničeho nic zeptal:
„Street šel domů sám?“
„Ano, dycky chodí sám!“
„A nevíte náhodou, jestli brala jeho žena někdy prášky na spaní?“
„A víte, že ne? Jednou padla řeč na prášky a Ed říkal, že jeho stará je nesnáší. Že by prej rači nespala, než aby  jedinej požila.“ A odešli.
„Podezřelý-přesněji podezřelá by tu byla. Ale to, že nebere prášky není důkaz. A ani zbraň tu není. Jakoby se vypařila…Ale vždyť musí existovat věc, která zabila Edmonda Streeta. Musí. Ještě jednou nechám prohledat dům Streetových. A to od sklepa po komín.“ takhle nějak se ubíraly myšlenky inspektorovi.
A hned druhý den se vydal i se svými lidmi do domu. Ať hledali, jak hledali, snažili se sebevíc, nic nenašli.
To ale Locker  nechtěl přiznat. Nechtěl přiznat porážku. Další tři dny věnoval osobní prohlídce domu. Najít zbraň by znamenalo usvědčení paní Streetové z vraždy svého manžela.
Po celou dobu jeho namáhavé práce ho paní Streetová sledovala navenek s nezájmem, ale uvnitř bedlivě.
A právě třetí den to už inspektor nevydržel a začal se svou teorií.
„Váš manžel přišel kolem druhé hodiny ranní domů. Vy jste si žádný prášek na spaní nevzala, ale čekala jste na svého manžela jako obvykle. A asi by to dopadlo jako obvykle, kdyby se vám manžel omluvil ašli byste spát. Jenomže to pan Street neudělal. Odporoval vám a tak jste ho ze vzteku praštila do hlavy a on zemřel. Přes dvacet let jste v sobě dusila tu nenávist k alkoholu a k hospodám a také k vašemu manželovi, který vám to den co den připomínal. A někdy to muselo vyjít na povrch. Tak čím jste ho zabila?“
„Já ho nezabila, to mi nemůžete dokázat. A na vyšetřování vraždy a jejích souvislostí jste tu vy, takže si tu zbraň najděte sám.“ odpověděla chladně paní Streetová. Locker sklopil hlavu a musel uznat, že to co řekla, byla pravda. Nic jí nemohl dokázat.
Už už chtěl s kapitánem Marxem, který tomu všemu přihlížel, odejít, když tu za nimi přiběhla paní Streetová.
„Pánové, ještě moment.jistě nikam nepospícháte?“ zeptala se zdvořile.
Na to muži zavrtěli hlavami.
„Tak to by jste se mohli naobědvat. Vždyť jste se za posledních pár dní pořádně nenajedli. Jen pojďte. Rozmrazila jsem kýtu a upekla ji.“ pokračovala. Aniž stačil inspektor Locker něco namítnout, do řeči mu vstoupil zbrkle Marx:
„Ale jistě, bude nám potěšení.“
A tak tedy šli. Jídlo bylo opravdu výtečné a tak si Locker v duchu pochvaloval, že toho Marxe má, jinak by hladověl až do večera a ani večer by se moc dobře nenajedl.
Když dojedli, paní Streetová se vduchu usmála a pomyslela si:Vy hlupáci, právě jste snědli vražednou zbraň!
A šla sklízet nádobí.