Nemůžu usnout...

Den se uklání

a opona mraků pomalu začíná se rozpínat

a osvětlovač přišel lampy zhasínat

a pokladní opožděné diváky ven vyhání

se slovy "vraťte se, až budeme hrát svítání"

 

Opona spadla

a zhasla světla vzduchem letíc

a místo nich teď zářil bílý měsíc

a házel stříbrný prach na zrcadla,

kam spolu s tichem tma propadla.

 

Já ležím dole

pod forbínou a usnout nechce se mi

nad hlavou žárovky, co rychle míjí Zemi,

podle modrozlatého počítadla

s nulou, co dívala se do zrcadla

 

Já ležím dole

a z mléčné dráhy spánek nepřichází

a do svítání světelný rok schází..

 

Vtom stříbrné jsou stropy a zlatavá je stěna

a na drřevěných prknech otvírá se scéna

V kulisách stíny se třepou a chvějí,

přišly sem loutky a na mě se smějí,

noční pták rozvířil bělostné peří,

co na stará prkna teď neslyšně sněží.

Loutky se otáčí - úklona - zpět,

točí se prkna a točí se svět,

točí se Země a točí se sen,

točí se slunce a nedchází den.

A mrazivý vítr už rozhoupal záclonu

zářivý úsvit už rozhořel oponu,

ztrácí se inkoust a ztrácí se lesk,

tmu protlo světlo jak ledový blesk.

 

Den už se uklání

a oponu z červánků nedzvedl bílý svit,

muž dopil kávu a šel v sále rozsvítit,

uvaděč diváky do křesel zahání,

"prosil bych aplaus, teď hrajeme svítání."

---