SEN

Je ráno,já sedím v koutě sám, přemýšlím o tom jak sladkou pusu Ti dám. Byla by sladká jako ten med, dám Ti ji klidně,klidně hned teď. Ruce pokládám na Tvoje ramena, co to,že jsou tak ukrutně studená? I tvář je bílá jako sníh, oči má ledové,co třpytí se v nich? Vidím tam člověka sedí v koutě sám, dívám se pozorně,vždyť já ho znám! Dívá se na mne skrz veliké slzy, jsme si tak podobni jako dva druzi. ,,Ty jsi můj smutek?":jsem se ho ptal, on jenom přikývnul a plakal tam dál. ,,No tak už neplač,pojď si s námi hrát! Je toho tolik co život může Ti dát!" ,,Já mám s láskou trable.":jenom mi řek, pak popošel ke mě a předemnou klek. Vzal jsem ho za ruce a vroucně je tisk, od lásky nečekej bohatý zisk! Láska je nemoc jak bych tak řek, na kterou nenajdeš ve světě lék. ,,K čemu je dobrá?":řekl a vstal. ,,To život ji nám lidem do vínku dal. Aby nám pomohla překonat potíže, člověk si připadá jak ve stavu bez tíže." On utřel si slzy a začal se smát. ,,Tohle,že láska může nám dát?" ,,Tohle to všechno a něco víc!" On jenom se uklonil a s díkem byl pryč. Najednou sedím v pokoji sám, dívám se koho vlastně tu objímám. Ramena studená jako ten led, objímám sochu řek jsem si hned. S údivem přemýšlím co se to stalo, když něco mě za ruku lehounce vzalo. Ta jemná kůže a přátelské sevření, pomalu poznávám to milé vzezření. Úsměv má na rtech,povídá vstaň! Dívám se na ni je krásná jak laň. Bere mě za ruku,vede mě ven, je to snad skutečnost,nebo jen sen?