Následky mého života

K večeru jsem se probudila úplně mrtvá. Jak jsem k tomu sakra přišla? Ptám se už léta. Každý večer opráším své ztuhlé klouby a snažím se tvářit jako člověk. Už mě ty flámy unavují. Nejsem zrovna nejmladší. Když jsem dospívala, rodiče mě nepustili nikam a teď na stáří místo večerní televize pobíhám po všivých barech. Jak dlouho ještě? No asi navždy. Něčím se živit musím. Důchodu se asi nedočkám. V tři sta pětašedesáti mě už nikdo nevyplatí. Jsem starší, ale paměť mi ještě neselhává. Kdykoliv si dokážu vybavit první pohlazení po tváři. Mámino nebylo. Nikdy jsem se nezajímala o hochy mého věku a tak mé panenství přišlo vniveč s mužem zralým, moudrým, leč přelétavým. Po krátké a útrpné zkušenosti jsem se znova a znova pokoušela nalézat útěchu v náruči dalších mužských příživníků. Neuspokojovali mě tak dlouho a mnoze, až jsem své potřeby přeorientovala na chápavější pohlaví, ale ani zde jsem nenalezla hledané. A tak se můj život stal cestou s jedním cílem. První zpráva v černé kronice mě nijak zvlášť nerozrušila. Při dalších a dalších jsem pochopila, že tohle nikdy neskončí. Lidé jsou nenasytní a jednou budou mrtví přibývat rychleji než živí. Ano, moje první láska mne naučila mnoho. Věděla jsem, jak přežít. Jak přežít všechno a všechny. Moje první láska mě naučila touze po životě. Za jakékoliv situace to jsem já, kdo vytrvá. A nikdo, nikdo z těch, kteří podlehnou sebemenšímu pocitu moci nad mým tělem či myslí, nemá právo mne následovat. Trápím se myšlenkou, kolik z vás ještě mě bude chtít vlastnit, jít po mém boku, sdílet jedno lože a stůl. Najde se jeden, který se mi vyrovná? Jeden jediný a všechno bude v pořádku. Někdy mám i dojem, že jsem paranoidní. Možná mi přece nechcete ublížit. Ale já chci mít jistotu. Moje první láska mi ukázala cestu. Tenkrát jsme byli ještě na chvíli tři, ale já už nechci. Jeden další je až příliš a on to dobře věděl. Zase sedím u baru, avšak v jiném městě, jiném státě. Všivých barů je všude dost, i když se za ta léta trochu změnily. Před sebou možná pátou sklenici suchého červeného a čekám. Snad právě dnes potkám toho pravého. Podnik se zaplnil a já doufám, že se i dnes někomu zalíbí bledý obličej. Netrvá dlouho a osloví mě hošík o hodně mladší. Patrně se vsadil s kamarády. Nebo sám se sebou. Dáme si drink, usmívám se a už vím, že ani on není ten pravý. Neměl se ke mně přibližovat. Jdeme do mého pokoje v pensionu vedle baru. Jako vždy hloupé řeči, sex, cigareta. Jdu do koupelny, kde leží mačeta, kterou otec tak rád nosil do lesa na dříví. Pěkně nablýskaná. Vracím se do pokoje a tnu do utahaného mladého těla. Tnu ještě a více, až nezůstane na prostěradle bílé místo. Co by chtěl, hlupák? Snad si nemyslel, že s ním budu žít? No, možná si myslel něco jiného, ale o to víc si zaslouží nebýt. Co s takovým? Takoví lidé nemají žádnou hodnotu. Vleze do postele za každou sukní. Vezmu hořící cigaretu z popelníku a chvílí pozoruji svoje dílo. Ve vaně opláchnu mačetu a dám si horkou koupel. Do rána je ještě dost času. Osuším se hotelovým ručníkem a obléknu nové šaty. Sbalím své drobnosti a jeho peněženku. Posledním rozhlédnutím zamknu pokoj. Časně raní vlak mě odváží zase o kus dál na mé dlouhé, nejspíše nekonečné, cestě.

---