Globalizace

Denodenně to slýcháváme z rádia, z televize, nebo to a nás kouká z nadpisů v novinách, ale co to vlastně je? Kdo za tím vlastně stojí? Co je k tomu vede? Inu, podívejme se na toto zvláštní téma očima jednoho (ne)zainteresovaného pisálka. Očima snílka, jak si sám říká?

Pan profesor Votruba říká, že globalizace jsou tendence k propagování kultur. Internetová sekce slovníku Webster hlásá, že slovo pochází z anglického to globalize, což znamená udělat ze světového blízké. V encyklopedii Britannica se praví: „Je to proces, při kterém se každodenní žití sestávající se z prolínání komodit a idejí stává standardizovaným po celém světě. Faktory napomáhající globalizaci jsou stoupající kvalita a propracovanost komunikací a dopravních technologií, služeb, masová migrace a stěhování obyvatelstva, úroveň ekonomických aktivit, které přerostly národní trhy pomocí průmyslových spojení a obchodního seskupování přesahující národní hranice, mezinárodní úmluvy redukující cenu provozování obchodu v zahraničí. Globalizace nabízí obrovský potenciál pro profit firem a národů, ale zkomplikovala se velmi rozdílnými očekáváními, životní úrovní, kulturou a hodnotami, a právním systémem stejně jako neočekávané globální příčina-a-důsledek spojení.“ Pro přesnost ještě originál: „Process by which the experience of everyday life, marked by the diffusion of commodities and ideas, is becoming standardized around the world. Factors that have contributed to globalization include increasingly sophisticated communications and transportation technologies and services, mass migration and the movement of people, a level of economic activity that has outgrown national frontiers, and international agreements that reduce the cost of doing business in foreign countries. Globalization offers huge potential profits to companies and nations but has been complicated by widely differing global cause-and-effect linkages.” Mně nejbližší je definice Webstrova. Udělat ze světového něco blízkého. Něco, co když se jen vysloví, tak si každý člověk na zemi představí naprosto stejnou věc. Vezměme si například Coca-Colu. Kdo z nás ji někdy nepil? Kdo z nás ji nikdy neviděl na nápojovém lístku v restauraci? A to nejen v Evropě, ale i na kdejakém tichomořském, nebo asijském ostrově tento nápoj původem z americké Atlanty teče proudem. Vždyť o lahvi Coca-Coly vyhozené z letadla nad Kalahari je celý film! Možná si to neuvědomujeme, ale jídlo a pití nás globalizuje mnohem víc, než bychom si mohli myslet. Celou cestu z Prahy do Bangkoku jsem popíjel Coca-Colu a ten Arab na vedlejším sedadle taky. Nebylo důležité odkud jsme, nebo kdo jsme. Prostě jsme tam tak seděli uprostřed hluku motorů, koukali do tmy a pili coke. Inu, možná právě tahle globalizace, která nás spojuje, nás jednou zničí. Představme si, že kamkoliv na světě půjdeme, tak tam dostaneme stejnou večeři a k ní stejné pití. Naservírují nám ji na stejném talíři na stejný stůl a řeknou si za to stejné peníze. Nevím jak vás, ale mě by to moc nebavilo. Někdo říká, že globalizace jsou třeba i lepší přepravní technologie (viz. Britannica), ale to bych nechal stranou, neboť tyto jsou jen výsledkem pokroku, který tu neodmyslitelně je a který se nedá zastavit. Stejně jako přímý televizní přenos z pacifického svítání slunce na prvním programu a na druhém programu přímý přenos z New York City. Patrně nejmocnější složkou globalizace je internet. Zprávy na internetu se šíří rapidně rychle. Vlastně ony se nešíří, ony tam prostě jsou, a každý si je může najít. Každý o nich může poslat zprávu dál a každý si je může pozměnit k obrazu svému. A to je dle mého názoru jeden z největších problémů globalizace jako takové. Že prostě je, ale dá se pozměnit. Existuje tu spoustu celosvětových sítí obchodů, hotelů, restaurací, a dokonce i bank. V každé pobočce je všechno uspořádáno tak, aby se to co nejvíc podobalo „mateřské“ pobočce. Ačkoliv není jisté, která to vlastně je, když všechny vypadají stejně. Nezbytně tohle musí být přínosem pro businessmany, kteří cestují z jednoho konce světa na druhý jen proto, aby zde sjednali kontrakt pro svou megalomanskou firmu, která nedokáže zaměstnávat „vlastní“ lidi a které jde o co nejvyšší zisky, otočili se na podpatku a vyrazili zase o kus dál. Za čas se jim města začnou slévat v jednu obrovskou zastavěnou plochu pod letadlem, v jednu dlouhatánskou šmouhu za oknem taxíku, nebo v jednu velikou letištní halu, kde stejně tráví většinu volného času. Všude se domluví stejnou řečí, všude dostanou stejnou kávu ve stejném kelímku, všude je obslouží hosteska ve stejných šatech a se stejným účesem. Tito lidé se zákonitě musí zbláznit, protože nedokážou rozlišovat, co je doma a co je v zahraničí. Zakopaný globalizační pes bude v tom, že tito lidé prostě chtějí, aby to všude bylo stejné, aby všude dostali stejné pití ve stejném prostředí. Nechtějí se zatěžovat tím, že by museli přemýšlet o tom, jak se ovládá tenhleten přístroj, který nikdy v životě neviděli, nebo jak mají tomu taxikáři, k sakru, vysvětlit, že chtějí na letiště. Tito lidé nám kazí svět. Ale nejsou o nic horší než ti, kteří ho kazili před nimi. My cestovatelé z nich nejsme nadšení, protože nám kazí naše malá dobrodružství, kdykoliv se vydáváme za hranice státu, nebo města. V každém okamžiku jsme připraveni na něco nového a neobvyklého a jsme zvyklí se poprat s tím, že tomu nerozumíme. Jsme zvyklí se s lidmi dorozumět „rukama nohama“. Netrápí nás myšlenka na naše letadlo, protože víme, že na to letiště se stejně dřív nebo později dostaneme, protože všude jsou lidé, kteří nám pomohou, a to ať jsou bílí, černí, nebo žlutí. Jsme zvyklí ochutnávat neochutnané a jsme zvyklí přinášet za to oběti v podobě střevních průjmů, jsme zvyklí vydávat se tam, kam se ještě žádný našinec nikdy nevydal. Chápeme i businessmany, že je to jen jejich práce, co z nich dělá nenasytné žrouty tradic a svérázů. Ale my jsme jen zrnkem písku v poušti. Business je moloch, co se nerad učí. Nemáme ho rádi. Globalizace je vlastně jedna nekonečná nuda.

---