setkani se Smrti

tak nevim....

Zvednul jsem oči a málem zařval.
Přímo přede mnou se se vznáší nejkrásnější žena jakou jsem kdy spatřil. Těžké prameny hustých vlasů ji tajemně skrývají část tváře. Z vlasů, z těch překrásnych hustých a dlouhých vlasů vystupují směrem vzhůru masivní hranaté rohy jakoby vykované z oceli, jejichž špice se stáčejí k sobě. Zpoza křehkých nahých ramen se zhmotnují křídla a špičaté konce jejich perutí zahalují dokonalé boky. Nahá plná ňadra. Hypnotické oči jejichž barvu bych popsal asi jako mléčné safírově modrá přímo upřené do nitra mého mozku, štíhlý rovný nos, nádherná smyslná ústa. Vypadá jako by byla celá její dokonalá postava stvořena z rtuti, až na ty oči. Ty jsou jako nejdokonaleji vyleštěná stříbrná zrcadla, v nichž se zrcadlí nekonečná mořská hladina. Zdá se mi, že její tělo vyzařuje namodralou záři.
Nádherná ústa se pohnula a hluboko v nitru svého těla slyším zvonivý hlas.
„Pojď“.
Jako první mně napadlo, že bych asi měl přestat hulit to svinstvo, které je stále ještě volně k prodeji na černém trhu, ale hned nato jsem tuto možnost zavrhnul, protože halucinace nemůže být nikdy tak krásna jako ta vznášející se neznámá.
Jako druhý se dostavil sřízlivý rozum a ten radil chvíli počkat. Zastavil jsem motorku a můj anděl stále na tom samém místě. Tedy kousek přede mnou. Sundal jsem helmu, nadechl se a nádherná vůně zcela omámila mé smysly. Najednou jsem se cítil jako bych se znovunarodil a naprosto bez starostí jsem se oddal smrti do náruče.
Smrti!!!?
Zatraceně vždyť ještě stále žiju ne?
V tom sem si uvědomil, že mně zaplavuje chlad. Ten náhle přešel v pocit jako by mi někdo vháněl do žil tekutý dusík. Zmateně se rozhlížím kolem sebe a celé tělo se mi třese jako list ve větru. Jedna z věcí, která mi nedává smysl je moje motorka, ležící kus ode mě a je celá pohlcena oranžovými plameny. Druhá je bezvládné tělo pohozené opodál a jehož stav se neslučuje s životem. Roztrhaná bunda jejíž cáry trčí do všech stran je mi nějaká povědomá.
K sakru vždyť to sem já!
I tělo je zahaleno tančícími plameny, ty jsou však drobnější a jakoby namodralé.
Mozek se mi zkroutil v křeči a proběhl jím blesk. Poslední,co jsem postřehl, že žena rozpřáhla ruce a vykročila ke mně jakoby se mně chystala obejmout.
Pak moje vědomí explodovalo v miliardy lesklých střepů, které se rozletěly na kilometry daleko do nekonečně černé tmy.

---