Přestávám si pamatovat

Přestávám si pamatovat...

Jakoby svět začínal ztrácet význam...

Přestávám počítat dny...

Začínám žít z roku na rok

místo z hodiny na hodinu.

Kanape a titulky novin se mi vryly pod kůži.

Tiché vězení v hlučné domácnosti.

Začínám se bát...

Ztrácím sám sebe

Ztrácím svět mysli...

Končím ve dnech lahví...

Poprvé v životě

ten jed začínám používat tímhle způsobem...

Ztrácím čas

Ztrácím sebe.

Tolik jsem chtěl dosáhnout,

ale přestávám natahovat ruce,

protože jsem usnul v momentě,

kdy dosáhl jsem víc než doufal jsem.

Však přesto míň než bych měl chtít!

Půjčím-li si cizí slova,

pak věz, že úspěch Tě dokáže prověřit líp

než ten nejkrutější nepřítel.

Neklást si příliš velké cíle...

Ale neklást si žádné, je nic.

A nic teď prožívám...

A přestávám si pamatovat...

Tak alespoň psát...

To není tak málo...

Ale když zpronevěřil jsem svůj slib,

že život musí být, aby bylo o čem...

Zas se mi něco dostalo na kobylku.

Zas rajtuju sám na své bezmocnosti.

Sám sobě si svazuju ruce

A opírám se o berličku,

že příští rok budu sám sebou víc..

Já děsím se toho,

že stávám se sám sebou...

Je to ve mně...

Já stávám se tím,

kdo v mé mysli nedokázal nic.

Přestávám si pamatovat i své sliby.

Já stávám se sám sebou,

odpusť,

mým otcem...