Kočičí princ Artuš

Náš kocour je princ. Zakletý princ. Jmenuje se Artuš a má modrou krev. Ve dne se toulá po venku, loví myši či spí na zahrádce pod keřem, ale v noci, když celá rodina spí spravedlivým spánkem, přichází za mnou. Má urostlou postavu, polodlouhé šedomodré vlasy a krásné mandlové zešikmené oči.

Zrovna nedávno. Jen tak jsme se váleli na posteli a střešním oknem pozorovali hvězdy.

„Jsi nešťastná?“ zeptal se svým medovým hlasem.

„Hm… trochu…“ přiznala jsem. Artušovi jsem se vždycky se vším svěřovala.

„Zase ta láska…“ usmál se vševědoucně. Věděl toho o lásce tolik, vždy měl v rukávu nějakou skvělou radu.

„Jmenuje se Luboš. Je sice takovej tišší, ale strašně milej… ách jo.“

„Romantik?“ Vyskočil z postele a najednou neměl stání. „Mám pro tebe ideální místo, žádná romantická duše neodolá té atmosféře, je pro lásku jako stvořené. Pojď! Pojď, ukážu ti ho“

Marně jsem ho krotila a varovala, že se můžou vzbudit naši. Jeho nadšení bylo nakažlivé a za chvíli jsme se ruku v ruce plížili tmou. Prošli jsme malým lesíkem nedaleko, zakopávala jsem o kořeny a ruce jsem si poškrabala o větve, ale Artuš šel na jisto a vedl mě.

Konečně jsme došli na místo.Byla to menší mýtinka na kraji lesa, porostlá mechem. Uprostřed se tyčil obrovský majestátní dub. Sedli jsme si pod něj.

„Máš tady výhled na louky a lesy okolo. Ve dne tu zpívají ptáci a stromy šustí nad hlavou. Bude se vám tu líbil.“

Atmosféra sblížení na mě padla i tu noc. Přitulila jsem k Arturovi a dlouho chvíli jsme jen mlčky sledovali noční oblohu skrz větve stromů.

Bylo to o týden později. Vlastně nemůžu uvěřit, že jsem Luboše fakt pozvala. A on? Usmál se a řekl prostě. „Tak jo.“

Po dvou hodinách před šatníkem a zrcadlem jsem byla konečně přichystaná. Kocour Artuš mě moudře sledoval z křesla, které si hned, co jsme ho koupili zabral za svůj pelíšek.

„Myslíš, že mi to sluší?“ pohladila jsem ho a on jen slastně zapředl.

S Lubošem jsem měla sraz kousek před lesem.

„Kam jdeme?“ zeptal se.

„No říkala jsem si, že bysme mohli jít projít. Je hezky.. znám jedno moc fajn místo…“

„Tak jo.“ Řekl prostě.

Po pěšině byla cesta mnohem delší než jsme absolvovali s Artušem. Vlastně se nechutně vlekla a Luboš jenom mlčel. Marně jsem doufala, že mě třeba chytí za ruku nebo se aspoň o něčem rozpovídá.

„Fuj, tady to smrdí.“ Řekl s odporem, když jsme došli na místo. Naše romantické místečko si zřejmě nějaká parta vybrala jako místo na chlastačku. Všude poválené lahve a krabice od vína a smrdělo to radši nechci hádat po čem.

„No…“ řekla jsem smutně, „tak asi zase půjdem, co?“

Ještě tu noc si vedle mě na postel přisedl Artuš.

„Nevyšlo to?“ zeptal se.

„Ne…“

Smutně pokýval hlavou.

Vzdychla jsem si. „Je to děsnej ignorant. Někdy mám pocit, že mě nikdo nemá rád.“

„Víš co,“ řekl Artuš a spiklenecky mě dloubl. „Já tě mám rád.“

No jo, je to prostě můj drahej princ Artuš.