Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

osud

06. 01. 2005
1
0
665
Autor
graen

Osud

Přicházel tiše, tak tiše, že nebýt jemného mrazení, které jsem pociťovala vždy, když byl nablízku, ani bych jeho přítomnost nezaznamenala. Byl tu se mnou a přece jako by mi byl vzdálen tisíc mil, v jeho případě to však bylo spíše tisíc let. Stála jsem a čekala, zda přistoupí blíž, jak to dělával nebo zda náš poslední rozhovor znamenal konec. Konec všem stráveným nocím, neboť jen ty nám patřili. Stála jsem a čekala. Najednou jsem ucítila jemný dotek jeho mrazivých úst na svém krku.Ani náš rozhovor nezmenšil jeho touhu po mě. Poddala jsem se jeho laskání, které se mohlo zdát trochu hrubé, ale mě připadalo jako pohlazení sametové rukavice. Poddala jsem se doteku jeho chladných rukou a vášeň se šířila mým tělem jako horká láva vybuchující sopky. Pak přišlo ráno, které nás vždy rozděluje. Již to nevydržím. Přemýšlím nad tím, že vše ukončím. Přemýšlím nad tím jako už tolikrát a jako tolikrát předtím vím, že to nedokáži. Má láska k němu vždy převáží všechno trápení, které mám. Proč, ptám se sama sebe už posté. Proč nechce abych sdílela jeho osud s ním. Proč? Vždyť já jsem smířena se vším. Copak neví, že na něj jsem čekala celý svůj zbytečný život. Že jsem čekala na to, až mě z něj vysvobodí. A on si jednoduše přijde a zase odejde. Je to k vzteku.Vztek, ano to je to, co teď cítím. Vztek na něho. Stmívá se a můj vztek se mění v očekávání. Přijde? Nebo snad vycítil mé myšlenky, jak on to dovede a nepřijde? Ne to snad... a nebo že by ano? Přišel. Cítím mrazení, ale něco se děje.Kolem mne se rozprostírá mrazivý chlad. Vrhá se na mě a já ho nepoznávám. Jen zavrčí něco, čemu nerozumím a již mi boří své špičáky do krku. Umírám a přece se právě rodím, tak jak jsem si to přála. Pomalu přichází ráno a on odchází. Zoufalá se mu vrhám k nohám a ptám se proč. Proč odchází? Vždyť teď už nás ráno nerozdělí. Zvedá mě a opakuje slova, která zavrčel před tím než ze mě udělal to, co jsem nyní :,, Zabila jsi ten poslední zbytek člověka, který ve mě ještě zbyl....” Hledím na to, jak odchází a vím, že se již nikdy nevrátí. Svítá, vrhám se vstříc slunečním paprskům.


fungus2
06. 01. 2005
Dát tip
Zajímavé.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru