Lykantropia

Asi před týdnem jsem se byla  projít…Bylo to v noci…Netušila jsem proč jdu ven a kam půjdu, ale to nutkání bylo nesnesitelné…Vyšla jsem ze vchodu a pohlédla na oblohu.

Černé nebe byla jen stěží vidět pod šedými oblaky, které však nezakrývali měsíc…

Byl v úplňku a tiše zářil jako nějaký ponurý reflektor noci…

Napadlo mě,že je to jako v nějakém hororu a bezděky jsem se zatřásla…

Chvíli jsem  ještě stála před domem , pozorovala bouřkovou noční oblohu a potom jsem se rozhodla , že se vydám do lesa k řece…

            Po chvíli chůze jsem již odbočovala ze silnice na lesní pěšinu…

Les byl za úplňku nádherný.Všechny listy se v měsíčním světle leskly a třpytily a chladný vítr ševelil doruda zbarvených korunách stromů…Bylo to až nádherně chladné a děsivé.

Připadala jsem si nicotná před velikostí a krásou stromů,před tiše šumící měsíčně stříbřitou řekou, ke které jsem ve svém němém úžasu došla….

            Pomalu jsem se brouzdala spadaným listím po kraji řeky a zamyšleně hleděla na vlnící se hladinu, když v tom jsem uslyšela zavytí... ,,Zní to jako vlčí vytí‘‘ řekla jsem si….

,,Hloupost‘‘ okřikla jsem se v zápětí, ale do duše se mi již vkrádal strach,jako zima pod kabát… ,,Tady přece vlci nejsou‘‘ ujišťovala jsem se…Avšak hlásek v mém podvědomí zlomyslně zaskřehotal ,,Nebo snad ano?‘‘…. ,, Je to rušná rekreační oblast…alespoň v létě‘‘

Přemýšlela jsem dál.,,I když…les je to dost velký‘‘… ,,ne, je to blbost‘‘  Řekla jsem si nakonec…

Když v tom jsem znovu zaslechla zavytí…Kousek o de mne ve křovisku…Stála jsem na cestičce jako přibytá a přemýšlela jestli mám utíkat, nebo zjistit co se skrývá za houštinou…Nakonec však zvítězila zvědavost a začala jsem se prodírat křovím…

            Najednou křoviska skončila a já jsem takřka spadla na mýtinku, která byla skryta za houštím… Chvíli se nic nedělo, ale najednou na mě z protilehlého konce paloučku vystartoval obrovský černý vlk s rudýma žhnoucíma očima…  Nebylo možné utéci, nebylo možné uhnout…  Cítila jsem, jak se jeho ostré tesáky zarývají do mého ramene a jak mi pramínky krve stékají po těle…potom jsem upadla do bezvědomí….

            Když jsem se probouzela , již vycházelo slunce… Vedle mě seděl na trávě nějaký černovlasý , pobledlý a vůbec mě velmi sympatický mladík… Podíval se na mě svýma divokýma očima s rudým leskem a řekl: ,,Neprozraď mě‘‘ … a potom vstal a odešel do lesa…

            Již nikdy jsem jej neviděla…Zůstala mi jen jizva na pravém rameni a vzpomínka na poslední úplňkovou noc, kdy jsem byla člověkem…