Špejle

Strčit špejli do mlýnku na maso a zatočit. Z otvoru pak vypadnou třísky, jež s nebohou špejlí nemají už nic společného. Neopatrné dítko, které takto se špejlí zatočilo, zatočilo se radostí na patě a zadřelo si do oné paty třísku, která vypadla z mlýnku. Joj! zavýsklo děcko a časem na třísku zapomnělo. Ta se pak v patě rozložila a částečně splynula s člověkem. Ovšem rozklad byl doprovázen hnilobným procesem a posléze i bolestivým zánětem.

Kousky špejle se pomalu stávaly součástí jitrnice. Tučná, mastná a libová náplň si hověla ve střevě a nebylo jí do smíchu. Tučný, mastný a rozmazlený synek řeznický dělal si zálusk na onu jitrnici. Nebyl však sám, a než se mohl nepozorovaně po pochutině natáhnout, proběhl kolem pes Olda, a když mizel za vraty, byla již jitrnička v jeho tlamičce. Ale nemyslete si, že ji hned sežral, donesl dobrou polovinu feně Astě, kterou měl tuze rád. Oba psi si pochutnali a každý snědl po jedné půli a jedné špejli. V jejich trusu pak byly i třísky, které se spolu se zbylými výkaly počaly rozkládat.

Chlapec utíkal před maminkou, které rozbil mlýnek na maso, a jak tak pelášil po návsi, šlápl bosou nohou do čehosi velmi nepěkného, co obsahovalo třísku. A co udělala tříska? Zapíchla se do paty.

Invalida Petr Čejka seděl na vozíku. Lepil si hrad ze špejlí. Cimbuří i palác byly již hotovy, teď jen hlavní bránu a bude moci jet na špejlařský šampionát, kde snad konečně zvítězí. Zasnil se. Představil si, jak si za vydělané peníze koupí novou protézu a bude moci opět chodit. „Jojo, ve špejlích je můj osud,“ usmál se pan Čejka lišácky.