Kterak zdravě žít

Čas od času chci být míň obézní, ale....komu není rady, tomu není pomoci

Začala jsem chodit do nějakého centra pro zdravou výživu, ani nevím přesně, jak se to jmenuje.Jedna paní doktorka, co má na starost obezitu obyvatelstva a zpracovává o tom obsáhlé elaboráty, se mne za čtyři sta korun ujala, když jsem vyplňovala mnohastránkovou anketu pro EU a když jsem šla ještě na krev a zvážení tělíčka. Krátce řečeno se jedná o to, aby se člověk nepřecpával a byl pod kontrolou. Tak ta paní doktorka mne zvážila a změřila snad všude, kde to jen šlo, vyjela mi z počítače, že jsem tlustá a měla bych s tím něco dělat. Já jsem fakt měla zpočátku snahu a zaplatila jsem si u této vědecké pracovnice jakýsi kurz na hubnutí, ale když jsem opět vyplňovala nějaký dotazník, byla tam zvláštní rubrika. Neomaleně tam ze mne tahali intimní informaci, jakouže mám velikost podprsenky a paní doktorka mi řekla, ať vyplním to poslední možné okénko. Poznamenala jen tak mimochodem, že jde o sloní velikost, dost mne to naštvalo a začala jsem přemýšlet. A já když začnu přemýšlet, není to moc často, tak se dopídím zajímavých poznatků. Ta dotyčná paní doktorka je hubená, což být musí, neboť od tlusté paní doktorky by se nikdo nedal léčit, že? Vypadá docela dobře, ale vůbec mi nepřipadá spokojená, je to takový prototyp emancipované ženy, co si klade vysoké cíle a nějak se jí to nedaří. I když tedy její obživa spočívá v tom, že říká nám, obézním, jak máme jíst, jak se máme pohybovat a jak máme myslet, mám z ní pocit, že své pacienty trochu nenávidí. A víte proč? Protože by si taky ráda tak mlsala jako my, ale nemůže, přibrala by na břiše a na nohách a v obličeji a prsty na rukou a na nohou by jí ztloustly, o hýždích ani nemluvím. Nechápe, jak může být otylý člověk sám se sebou vcelku spokojený, nechápe, jak je možné, že po chutné večeři klidně usne a nepřevrací se celou noc smrtelně opocen z představy, že pět dekagramů přibral. Budu k ní zatím chodit dál, ale to jen proto, že mi poskytuje veliké potěšení, když vidím, jak mi závidí můj klid a vyrovnanost, jak ji pěkně nadzvedávám, když čte můj stravovací deníček. Nutí mi například obludnou představu, že krásně křupající kůrčička z grilovaného kuřete je hnusná a fuj. Já jí s klidem říkám, že tedy tu kůžičku již nebudu pojídat, ale ať po mně nechce, abych si myslela, že křupavá kuřecí kůžička není jednou z nejúžasnějších lahůdek na světě. To po mně fakt nemůžete chtít, říkám paní doktorce a ona je ze mne mírně zoufalá a neví, co si má myslet. Má dvě možnosti. Může se domnívat, že jsem mdlého rozumu a že mi tudíž není pomoci a nebo si může myslet, že ji neberu dvakrát vážně, což není až tak daleko od pravdy. Odmítám se tvářit zkroušeně, když mi vyčítá, že jím málo zeleniny, že čokoláda je nepřítel lidstva a když nejím pětkrát denně, že budu vymetat lednici v nočních hodinách. To tak! Spím jako dřevo celou noc a hlad mne nebudí. Žádné strachy.
Minulou návštěvu jsem se jí s milým úsměvem zeptala, jak je stará a jestli je spokojená se svým životem. Dostala se do pozice pacienta a já byla na chvíli paní psycholožka. Trvalo to tak pět minut, než si to uvědomila a usměrnila mne. Docela ji vytáčím. Také jsem vyplňovala nějaký psychotest a vyšla jsem z toho prý celkem slušně a zároveň se z toho testu dá vydedukovat, proč je mi jedno, že nejsem z nejštíhlejších. Prý si nedám vzít svoje pohodlíčko, asi to bude pravda. Umím odpočívat a relaxovat, paní doktorka to evidentně neumí. To jí ale řeknu až příští pondělí, kdy ji mám už počtvrté oblažit svou přítomností. Musím nalhat něco do stravovacího deníčku, aby byla paní doktorka spokojená a taky trochu ji musím pozlobit. Například si zapíši omelety s marmeládou a když se bude děsit, co jsem to zase konzumovala, tak já jí s nevinným úsměvem řeknu, že přece omelety nebyly v tom seznamu zakázaných jídel, co mi dala při minulém sezení. Jsem já to ale duše nedobrá! Musím se obléci elegantně, pěkně se namaluji a vyladím obličej do spokojeného úsměvu. Moc práce mi to nedá. Doufám, že si ten úsměv ponechám i po tom, co mi ta moje paní léčitelka sdělí, že jsem nic neshodila, že mám málo pohybu a vůbec nedělám žádné pokroky. Asi půjdu hned zítra po práci běhat do lesoparku s pejskem, co ho vlastníme a on vlastní nás. Trochu pohubnout musím, aby to nebylo až tak beznadějné a paní doktorka to se mnou ještě nevzdávala. Tak místo básnění jsem rozebrala svůj postoj k léčbě obezity. Až jednou o mně budou psát na přebaly knih malé životopisy, poskytnu jim o sobě třeba něco z výše uvedeného. Člověk má být předvídavý a na všechno připravený.

---