Špatná vzpomínka..

Stalo se to přibližně před třemi roky. Ještě když si na to dnes vzpomenu, stahuje semi žaludek a po zádech mi přeběhne mráz. Bylo to jako ze špatného hororu. Nebo naopak až příliš dobrého? Na tom nesejde. Ale popořádku…

                       Probudila jsem se zimou a hladem, schoulená u vlhké, plesnivé zdi. Mrazivý chlad mi pronikal až do morku kostí. Pomalu jsem otevřela oči. Nic. Tma. Protřela jsem si je. Zase tma. Co se to děje? Kde to jsem? Jako udeřená bleskem jsem zbrkle vstala a zmateně se rozhlížela kolem. Moje oči si  začínaly přivykat tmě a já jsme rorozeznávala tmavou, vlhkou kobku bez oken. Zoufale jsem se snažila přijít na to, co jsem včera dělala, kde a s kým jsem byla a jestli si ze mě zase jen někdo nestřílí. Na nic jsem si nemohla vzpomenout. Nahmatala jsem kliku. „Sláva,“ pomyslela jsem si. Prudce jsem za ni zatáhla. Ne, to snad ne!   Zamčeno. Fajn, jsem zamčená bůhvíkde, je mi zima a mám hlad.

Zničeně jsem se sesunula k zemi. Zaposlouchala jsem se. Ticho. Hrobové ticho. Proč tu jsem? V uších mi zněla nějaká známá melodie z dětství. Proč zrovna já?  Měla jsem pocit, tak reálný pocit, že tu nejsem sama. Jako kdyby mě někdo ze tmy pozoroval. Jako kdyby se bavil pocitem zoufalství, kterým jsem překypovala. Nad tulákmi držia stráž… Oči se mi zavíraly…

Vrrrz! A znovu.Vrrrz! Co je to za zvuk? Dveře. Pootvírají se. Samy! Nehleděla jsem na to, vstala jsem a opatrně jsem se k nim přiblížila. Natáhla jse se po klice a vzala za ni. Vyšla jsem před dveře. Prázdná chodba, stejně tmavá jako místnost, z níž jsme vyšla. „A teď kudy?“ váhala jsem. Nalevo jsme zahlédla proužek světla. Vydala jsme se tím směrem. Kdo ty dveře otevřel? Někdo si se mnou zahrává. Hraje si se mnou jako s loutkou. Ale proč?  Začal mě přemáhat strach. Takový panický strach,  jaký jsem dosud nezažila. Někdo je za mnou. Určitě!  Začala jsem zrychlovat. Dostala jsem se k nějakým schodům. Vydala jsem se po nich dolů. Přistihla jsem se, že už sprintuju, jak o život.Vlastně, vždyť to tak bylo. Proběhla jsem krátkou uličkou a došla k hlavním dveřím.

Otevřela jsem je. Náhlý příval ostrého světla mě málem oslepil. Promnula jsem si oči a začala se rozhlížet kolem. Cože? To není možné!  Byla jsem ve vesničce, kde žila babička s celou mou rodinou. Otočila jsme se na dům, z nějž jsem vyšla.  „Tak už jsem to konečně zjistila,“ pomyslela jsem si.Byl to ten starý dům, kolem kterého jsem vždy jako malá chodívala a umírala zvědavostí, co může být uvnitř. Tajemný dům…Tss, klidně si to tajemství mohl nechat.

To je zvláštní.Slunce je přímo nade mnou, svítí tak ostře, že se do něj nemůžu ani podívat, a přitom je mi taková zima. Ale taková….jiná zima.Jakoby to cítilo i okolí. Květiny jsou povadlé, stromy uschlé… Nikde není  živá duše, na obloze není jediný ptáček, žádný poletující hmyz…

 Znovu mi tělem projela mrazivá vlna chladu. Cítila jsem něco těsně za sebou. Prudce jsem se otočila. Nikde nikdo. Měla jsem pocit, že z toho zešílím.

Vydala jsem se směrem k vesnici.  „Třeba mi někdo pomůže,“ utěšovala jsem se. Vtíravá melodie mi znovu začala okupovat mozek. A azda aj keď nevyhráš nad zemskou príťažou…

Jakto že nikoho nepotkávám? Proč tudy neprojede ani jediné auto? Zdálo se mi, jako kdybych slyšela hlasy. Dětské, ženské i stařecké. Všechny se překrývaly v zoufalém, tichém nářku. „Mě se z toho roztřeští hlava! Určitě mi už přeskočïlo,“ nadávala jsem si. „Všechno přece musí mít nějaké racionální vysvětlení.“ Ale to ticho! To nebylo to ticho, kdy slyšíte zurčet řeku, šumět listy a někde v dálce dětský smích. Tohle bylo prázdno, mrtvo, takové jako si představuju někde na druhém břehu. Výberové ticho zo zárukou, získa ho kto príďe skor…, zazní mi ironcky v uších.

                        Konečně jsme dorazila k domu babičky a dědy. Proč si venku nehrají děti? Pomalu jsem  vystoupila nahoru po schodech a vešla do kuchyně. Mé obavy se naplnily, byla prázdná. Prošla jsem jí do ložnice. Také nikdo. Bylo to zvlaštní. Postele rozestlané. To mi na babičku nesedělo. V kuchyni na stole bylo vše připraveno k snídani. Čtyři hrnky čaje, čerstvé rohlíky, koláče… Nemohly tu stát dlouhou dobu. Sáhla jsem na hrnky. Byly ještě teplé. Zamrazilo mě. Zase ty hlasy. Věděla jsem, teď už naprosto jistě, že tu něco je se mnou. Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsme ze sebe vydat ani hlásku. Chtěla jsem se ponhout, ale byla jsem jako přikovaná k zemi. Tisíckrát radši bych byla, kdyby se odněkud vynořila nějaká zrůda a zamordovala by mě, než-li tohle mučivé ticho. Ach Bože! Prosím,pomoz mi!

Crrrrrr. Telefon. Záchrana. Teď se to určitě vysvětlí. Určitě. Něco naléhavého se stalo a babička a ostatní museli okamžitě odejít. Proč je ale odemčeno a klíče jsou uvnitř? Nejednou se mi  to nechtělo zvedat. Pekelně jsme se bála. Crrrrr. Něco mě k tomu telefonu magicky přitahovalo.

Ano,něco.  Roztřesenou rukou jsem zvedla sluchátko. „Ano?“ Ani jsem nedutala. Co to je?  Vystrašeně jsem vykulila oči. Ze sluchátka se ozývaly stovky zvuků. Mňoukání kočky. Bzukot včel. Štěkot psa. Šplouchání vody. Ptačí zpěv. A pak se vše změnilo v ten nářek. V ten srdcervoucí lidský nářek. Vylekaně jsme praštila sluchátkem. Jako smyslů zbavená jsme vyběhla ven a začala plakat. Co se to ksakru děje?

„Pomoc!Pomoc!“Trhla jsem sebou. Ze stodoly se ozýval babiččin hlas. Babi ! Konečně! Rozběhla jse se ke stodole. V hloubi jsem však už začínala tušit podraz.

Něco tu je. Cítím to ve vzduchuAle co? Polil mě studený pot. „Pomoc!Pomoc!“ Chvíli jsem stála před vraty, pak jsem se odhodlala a zabrala jsem…

                                „Evi, Evi, vzbuď se, vždyť celá hoříš!Úplně ses odkpala… “Máma!Můj pokoj! Nemůžu tomu uvěřit, byl to jen sen. Ale tak reálný! Jediné co vím, že už nikdy nebudu před spaním číst horory !