CALIGO

CALIGO

V zahradě schoulené v měsíčním průsvitnu

kde vzduch naplňuje ve smutku tonoucí dětský smích

dech ztrácí se v květném blankytnu

a na kadeřích zahalených závojem citů

květiny stříkají do prázdného prostoru svůj hvězdný prach

co na nebi vykouzlil osy mléčných drah...

Květiny čarují

na nebi svou hvězdnou minulost bezbožně malují

v té zemi, kde stíny se skutečností se vášnivě milují

tam, kde k noci se dny schylují

temnoty dnů kouzlí zázrak

(osmý div světa)

a krajinou magických rostlin líně se valí temný přízrak

Na havraní kadeře laciné noci

namaluje něžně letité vrásky

a splete jej do copů nekonečného trvání

tento akt bude důkazem jeho bezmezné lásky

Ráj nedožije se dalšího svítání...

Žádné nestoudné světlo nepronikne ani

a znemožní směšnému bohu další svítání

Noc bude vládnout ve znamení Midianských lásek

přízrak s noční paní položí temného města základní kámen

Amen!

nechťř Zemi zavalí těžký parfém noci

půda popraská pod jejími jehlovými podpatky

ať ty psy, mír a štěstí uvězní v saténovém kotci

a bůh utopí se v moři jejích smyslností

pod náporem jejího vábení zbaví se všech svých šlechetných ctností!

Přišel Nový věk

věk Midianské romance

věk oživení dětských mrtvolek

věk touhy a nekromance...

Kde všude po kraji se rozběhne ona mocná

... CALIGO ...